In the woods

Byl pozdní podzimní večer a Emily pevně tiskla Petrovu ruku, jenž zahřívala její studené konečky tenkých dívčích prstů. Procházeli se společně parkem a sledovali oblohu plnou hvězd, usmívala se a vzpomínala na to, jak se zrovna tady poprvé poznali.

"Je to už docela dávno, viď?" otázal se jí s lehkým povzdechem a objal ji kolem ramen.

"To je, ale ráda na to pořád vzpomínám. Ty snad ne?"

"Chci se dnes jít někam podívat. Je to kousek za městem," změnil Petr téma, zatímco mu tváře zrudly tím, jak se vyhýbal odpovědi na její otázku.

Emily trochu znejistěla. Dnešní večer si představovala jen jako romantickou procházku a připomínku začátků jejich dnes již sedmiletého vztahu.

"A kam chceš jít? Myslela jsem, že dnes půjdeme k Leonardovi," pronesla rýpavě Emily, aby Petrovi připomněla, o jaký večer se dnes jedná.

Právě k Leonardovi totiž šli po jejich setkání na horký šálek té nejlepší kávy v okolí. Emily měla nyní na tváři poměrně přísný a výhružný výraz, jelikož věděla, že by to nebylo poprvé, co Petr na nějakou významnou událost pozapomněl.

"Nechystáš doufám zase nějakou kravinu, jako s klukama posledně!"

Petr se zhluboka nadechl a lehce pousmál, jako by snad Emily poukazovala na nějakou vtipnou historku, kterou spolu zažili.

"Neboj se. S nima jsem mluvil hned potom, co jsi s breky utekla, že jsme to přehnali, a už nic takového plánovat nebudeme. Vždyť jsi se strachy klepala ještě doma, takže to bylo dost velké ponaučení o tom, jestli se tě ještě někdy budu pokoušet strašit. Slíbili mi to oni a teď ti to slibuju i já. Opravdu za tím není žádná taková lumpárna." Petr se konejšivě podíval na Emily pohledem, pod kterým se jí podlamovala kolena a hřál ji u srdce tak, že se chtěla na místě snad i úplně roztéct, jako vosk planoucí svíčky.

Zvedl se však studený podzimní vánek, který ji proklouznul pod mikinou, přejel po zádech a naježil její jemné chloupky po celém těle. Pevně se přitiskla k Petrovi s rukama složenýma na hrudi a nechala se zahřívat v jeho objetí.

"Potřebuju udělat jen pár fotek," pokračoval Petr a hladil ji po studených rovných vlasech, sahajících až do poloviny zad. "Bude to jen chvilka."

Emily se to moc nelíbilo. Ještě dlouhou chvíli se v objetí mračila a na jazyku měla všemožné věty o tom, jak zkazil tak nádherný večer, čím si tohle zasloužila a různé scénáře, jak by tato chvíle mohla pokračovat. Po chvíli však uklidnila, přesvědčila sama sebe tom, že se může jednat o nějaké milé překvapení, které chystal dlouhé týdny, aby odčinil chyby z dřívějška, a nakonec souhlasila.

 

Prošli parkem, přešli město až na samý kraj ke hřbitovu a pokračovali dál směrem k lesu. Už teď Emily nadávala sama sobě, že "je tak pitomá a na všechno mu skočí". Výrazně se ochladilo a k poklidnému večeru někde v teple měla tahle scenérie hodně daleko. Z lesa se totiž valila těžká hustá mlha, která sahala oběma až po kotníky, a cosi v něm podivně praskalo.

"Petře, tam já nejdu!" štěkla, vytrhla ruku z jeho sevření a ustoupila pár kroků zpátky.

"No tak, Emily. Je to jen kousek a udělám si jen pár fotek. Proč jsem teda celou cestu ten foťák táhnul?"

"Třeba proto, abychom si udělali vzpomínku na naše výročí, ty tupče? Nebo jsi zapomněl i na tohle? Vůbec bych se nedivila!" Emily soptila, křičela a nadávala.

Petr se zuby nehty bránil, omlouval a snažil se všemožně argumentovat proti jejím bodavým a bolestivým poznámkám na jeho osobu. Emila nedokázala pochopit to, jak muže být někdo i po takové době naprosto slepý k chybám, které už dříve udělal a nic si z toho nevzít. Měla chuť s Petrem na místě skončit, nechat ho jít a sama se vrátit domů, kde by o samotě s breky strávila zbytek zkaženého večera. Ten ji však pevně objal ve svém náruči a chvíli jen tak stáli, ačkoliv jí nyní jeho sevření nebylo již tak příjemné, jako předtím.

"Věř mi, zlato," špitl jí konejšivě do ucha a ještě více si ji přitiskl k tělu.

"Věřit ti?! Věřila jsem ti, že tenhle večer bude za něco stát, a místo toho chceš jít tam?! Zrovna tam?! Copak nevíš, co se tam stalo?"

"Vím, že máš strach, ale všechno bude v pohodě. Ještě chvíli a pak půjdeme domů," pokračoval Petr, aniž by se na Emily podíval.

Ta měla sto chutí se na místě otočit na podpatku a vyrazit zpátky sama, avšak strach ji už nyní svíral hrdlo natolik, že by jen těžko došla domů sama.

"Horší už to stejně být nemůže," procedila mezi zuby dost nahlas tak, aby ji slyšel i Petr. Ten nehnul ani brvou a jen se díval do hloubi lesa.

 

šli dlouho a hluboko mezi stromy. Mlha se za to dobu zvedla až k jejich pasu, a okolní stromy skláněly své mohutné koruny směrem k zemi. Emily však jen otráveně hleděla vpřed a na stokrát Petra proklínala. Vykračoval si totiž tak, jako by se nic nedělo a dnešní večer byl přeci naprosto dokonalý.

"Ty si taková blbka!" zaklela si sama pro sebe, když vešli na malou mýtinu uprostřed lesa.

Skoro by samým rozhořčením nevěnovala pozornost staré chátrající chalupě, která stála opodál. Nestihla ani znovu na Petra vypustit další salvu nadávek, když si uvědomila, kde to stojí. Stál s úžasem přede dveřmi chatrče a rukou jemně hladil rozkládající se dřevěné obložení.

"Tam mě nedostaneš!" sykla bodavým tónem a na protest se otočila zády k němu.

"Ani nemusím. Zůstaň tady, já si udělám jen pár fotek a hned zase půjdeme."

Emily už takhle ze všeho mrazilo do morku kostí, ale po tomhle by se v ní nikdo ani krve nedořezal.

"Ty seš naprostej magor! To tam chceš opravu jít?!"

Petr se otočil k Emily a na tváři měl až neuvěřitelně zlostný výraz, který u něj ještě v životě neviděla. Řekla snad něco tak hrozného? Byla celá tahle šaškárna jen součástí plánu, jak ji nejdříve dostat až na úplné dno a pak konečně odhalit velké překvapení záměrně předstíraného pokažení večera? Emily přestávala rozumět čemukoliv, co se se jí právě honilo hlavou. Už nevěděla, co si myslet. Petr byl sice velmi často poměrně zvláštní a svým chováním se lišil od ostatních, ale dnešek se vymykal i veškerým jeho standardům.

"Netáhnul jsem se sem takovou dálku, abych se na to teď vykašlal! Sama dobře víš, že pokud teď v práci nepřijdu s nějakou opravdovou bombou, tak poletím!" křičel na Emily a zlostně bušil pěstí do dveří, které povolily v rezavých pantech a s hlasitým zapraskáním těžce dopadly na chatrnou verandu.

"Petře!" vyjekla Emily, v jejíchž očích se objevil strach nejen z hlasité rány, ale také hněvu, který se v Petrovi z ničeho nic rozhořel.

"Ne dost! Měsíce tady dělám jak idiot na tom, abych konečně jako první vytvořil kvalitní článek o tomhle místě. Takže tam prostě jdu!" S těmi slovy zmizel Petr uvnitř chaty a ozývalo se za ním pouze nervy drásající vrzání prken.

Emily zůstala stát strnule na místě a s breky hleděla do tmy v předsíni chaty, kam se Petr i přes její nesouhlas nakonec vydal.

"Petře," vzlykla smutně a prosebně natáhla ruku, jako by čekala, že se v mžiku vrátí a podá ji tu svou.

Místo toho z chaty jen občas vyšlehl záblesk světla fotoaparátu, po kterém již následovalo jen další ticho a tma. Emily se zhroutila na místě na kolena a snažila se alespoň trochu zahřát mrznoucí tělo. Pohled však stále upínala ke vchodu do chaty. Záblesků bylo čím dál tím více a Emily doufala, že brzy se již Petr brzy vrátí.

 

"Už je tam snad hodinu. Kašlu na to, jdu,..." Větu si nestihla v hlavě ani doříct, když se z chaty ozvalo silné zapraskání, tříštění skla a směs nervy drásajících křiků.

"Petře!" vyšel jí z hrdla vysoký tón hlasu, jenž málem udusila počínající panika a vzlykot. Emily bez váhání vběhla do tmy, kterou předtím tak zarytě sledovala a ocitla se v malé předsíni.

Záda jí hladil mrazivý večerní vánek a zdálo se jí, jako by Emily tlačil dál dovnitř, přímo ke dveřím před ní. Vypadalo to tu strašně. Všude ležela velká vrstva prachu, listí a výkaly všemožných lesních zvířat. Emily si prohlížela starý kabát, který vysel na šatníku po její levici. Nevypadal zase tak špatně, až na tu vrstvu prachu, dokonce se zdál poměrně nový, podle švů a střihů.

"Kdo by zrovna tady bydlel?" špitla si sama pro sebe a dál se rozhlížela po místnosti, ve které i přes silnou vrstvu naváté špíny nebyly nikde vidět Petrovi stopy. Emily opatrně vzala za kliku dveří, které mohutně zapraskaly v každém prkně a záhybu, a ocitla se v obrovské místnosti, která vypadala něco jako jídelna.

Dlouhé stoly s lavicemi se táhly od jednoho konce místnosti na druhý, kde byly ve zdi zabudovaná dvě okénka poskytující vhled do další místnosti. Emily překvapilo, jak je to tu obrovské, jelikož z venčí se chata zdála určitě tak o polovičku menší, a hlavně jaká je tu zima. Mráz bodal hluboko do morku kostí, její rty zmodraly a ruce se jí dařilo jen stěží zahřát natolik, aby znovu pořádně cítila konečky prstů.

"Petře?" tázala se všudypřítomného ticha a její hlas se nesl tam a zpět ze všech stran.

Teprve po chvíli se opět objevilo světlo blesku ve vedlejší místnosti. Emily si těžce oddechla a ze srdce ji právě spadnul obrovský těžký kámen. Stále roztřesená, ale už trochu klidnější se vydala k místnosti, kterou považovala za kuchyň nebo jakousi výdejnu.

"Už jsem si myslela, že..." zůstala stát a zbytek věty se jí ztratil kdesi v sevřeném hrdle, které nevydávalo ani hlásku.

V místnosti totiž Petr nestál. Záblesky však stále pokračovaly a Emily s hrůzou civěla na fotoaparát vznášející se uprostřed místnosti. Neustále dokola samovolně pořizoval další a další snímky, dokonce se i otáčel. Přemlouvala sama sebe, že tu Petr přeci musí stát, jen ho přes oči plné slz nevidí. Natáhla tedy ruku do prostoru, kde by přibližně měl stát, avšak jen prohmátla prázdnem. Těžce přitom sebou zavrávorala a nemotorně se s výkřikem svalila na podlahu. V ten moment se k ní také natočil objektiv levitujícího fotoaparátu a do očí ji vyšlehl tak nezvyklý záblesk světla, že v momentě ztratila veškerou orientaci a jen stěží rozpoznávala základní obrysy věcí kolem sebe. Okamžitě se ji zmocnila panika, a jak nejrychleji to šlo, se zvedla z podlahy. Chtěla utéct pryč. Soukala se mezi lavicemi, mezi které omylem vběhla a snažila se najít těžké vrzající dveře, kterými předtím přišla. Nyní však byly stěny holé, jako by snad byla zavřená v krabici, ze které není úniku.

"Pomoc!" křičela, zatímco prosebně hladila zdi, které ji však na oplátku ani neposkytly dotek na rám oněch dveří, jen staré tapety, rohy místnosti a znovu tapety.

Musela tu místnost obejít snad už třikrát. Nebo snad neustále chodila kolem jedné a té samé zdi?

"Pomoc! Je tady někdo?" zkoušela to znovu a začala vší silou bušit do nekonečných zdí.

 

Najednou kdosi odpověděl, ale ten někdo tu určitě neměl být. Prostorem se totiž prohnal smích malé holčičky. Byl plný radosti a jindy by zcela jistě hřál u srdce, ale jelikož Emily věděla, kolik je hodin a kde vlastně jsou, spíše jí naháněl hrůzu.

"Haló? Kde jsi? Tady bys neměla být." Odpovědí jí však byly jen další radostné tóny linoucí se všude okolo, ale vycházející odnikud.

Emily s ještě větší vervou začala prohledávat místnost, jelikož ji cosi v ní naznačovalo, že malou dívenku musí okamžitě najít a dostat pryč z tohoto místa. Urputně škrábala nehty, kopala od obložení a bušila do každého prkna stěny. Chtěla se okamžitě dostat ven.

V tom však cosi ucítila. Opět ji po zádech tančil ten samý studený vánek, jako předtím, když stála v předsíni. Byla snad zpátky na stejném místě? Mohla se nějakým způsobem neustále točit v předsíni a východ tak měla celou dobu přímo před nosem? Kde by však byly ty dveře, kabát a východ ven? S každou další otázkou Emily panikařila ještě víc. Oči ji totiž neustále zabraňovaly vidět víc než jen rozmazané šmouhy a tak si nedokázala na žádnou z nich odpovědět. Zlostně a žalostně vykřikla do tmy, až jí z očí vytryskly slané slzy padající v hojném počtu všude kolem ní na podlahu. Znovu bušila do zdí a prosila o propuštění.

Jemný vánek se však změnil. Už šibalsky nehladil jemným dotekem po zádech, nyní se snažil usilovně tlačit na celou plochu zad, aby si vedl tak Emily, jako rukojmího. Ta již v absolutním vyčerpání a naprosto zbavená smyslů poslušně dělala krůček po krůčku kamsi na druhou stranu místnosti, kde zazpívaly svou rezavou píseň staré panty dveří.

"Dveře!" zpozorněla najednou při těch zvucích a okamžitě vyrazila za nimi.

Bez váhání skákala blíž a blíž, jako by snad šlo o závod s větrem, který ji ještě před chvíli tlačil právě sem. Závod však skončil dříve, než začal, jelikož Emily si díky svým stále se zotavujícím očím nevšimla překážky přímo před ní. Tvrdý náraz ji poslal k zemi, kde se navíc praštila temenem hlavy o vrzající zaprášenou podlahu a postupně upadala do bezvědomí. Těsně předtím, než omdlela úplně, se znovu objevily světelné záblesky a Emily přemýšlela, do čeho vlastně narazila. Dveře to nebyly, bylo to měkčí. Byl to celou dobu Petr? Bláznila už snad natolik, že by ho celou dobu ignorovala? Pak už ji však pohltily stíny a všudypřítomné ticho.

 

Probrala se až po několika hodinách. V místnosti byla stále neuvěřitelná tma, ale už teď alespoň rozeznávala věci v místnosti. Vypadalo to tu pořád stejně, jako když sem přišla těmi dveřmi, před kterými nyní ležela v nánosu prachu. Pomalu a těžkopádně se zvedla a držela se za hlavu, ve které se rozeznělo deset tisíc činelů. Urputná bolest ji nedovolila se zvednout a tak ještě dlouhou chvíli jen poslušně seděla a postupně kontrolovala své tělo, jestli je v pořádku. Zrovna když se snažila natáhnout ke kotníku pravé nohy, zavadila konečky prstů o něco velmi povědomého.

"Co,..." hekla téměř neslyšně a nervózně se začala, rozhlížel po místnosti. Přímo před ní totiž ležel Petrův fotoaparát.

"Petře? Jsi tady?"

Neodpovídal však nikdo jiný než její odrážející se hlas. Vzala tedy fotoaparát do ruky a začala prohlížet pořízené fotografie. Jako první na ni vyskočil obrázek jich dvou na slunné pláži. Jejich dovolená ve španělsku. Nádherné místo, krásné moře, horký letní vzduch a nespočet krásných zážitků. Emily vzpomínala na ty chvíle a skoro při to zapomněla na okolní zimu a na to, kde vlastně teď je. Pak se však místa na fotografiích začala pomalu měnit. Slunné pláže vystřídaly šedé ulice betonové džungle města a umírající příroda, připravující se na příchod zimy.

Konečně se dostala k dnešnímu dni. Prošla pár testovacích snímků, které Petr pořídil ještě doma nebo cestou, až narazila na ty z tohoto místa. Fotil opravdu všechno, několikrát a důkladně. Jen ten zaprášený kabát hned u vchodu tu byl snad dvacetkrát. Pak předsíň, strop, dveře, detail kliky a...

Další snímek zmrazil Emily srdce na jednu velkou kostku ledu. Podle toho, co viděla na displeji, se totiž Petr vůbec skrz dveře nedostal do stejné místnosti, jako ona.

"Co to má znamenat?" zakřičela do prázdna a bleskem prosvětlovala místnost kolem sebe, aby našla toho, kdo si tu z ní utahuje, "Petře prosím!"

Znovu se ozval dětský smích. Nebyl už však jen oné dívenky. Musel to být snad tucet dětí, které se z plných plic smály na celé kolo. Emily dál fotila tmu kolem sebe, ve které pomalu začala rozeznávat jakési šmouhy.

Bylo již mnoho, tak třicet. Všechny přibližně do výšky pasu a jedna vedle druhé. Emily si promnula oči, jelikož se jí zdálo, že dětský smích přichází právě od nich. Nic jiného než však ony šmouhy neviděla. Znovu tedy začala rychle projíždět fotografie a chtěla se dostat k těm, co teď pořídila ona, ale jak pokračovala sbírkou těch Petrových, zpomalila. Petr se totiž najednou na snímcích objevil před objektivem. Vypadalo to, jako kdyby fotoaparát držel někdo jiný a Petr jej vedl sebou po chatě. Procházeli chodbami, šatnou, nespočtem pokojů se dětskými postelemi, jídelnou.

"Jídelna!" vyštěkla Emily a přiblížila si několik dalších fotek z míst, které už najednou rozpoznávala.

Petr měl na fotografiích výraz naprosto bez emocí. Tvářil se, jako smyslů zbavený a poslušně kráčel tam, kam jej vedl kdosi na druhé straně fotoaparátu. Nakonec stál Petr v kuchyni. Díval se z rohu kamsi do prostoru a postupně se začínal usmívat. Dokonce si i dřepnul a k čemusi mluvil, natahoval ruku a různě se k tomu otáčel. Pak, když se ale začal jeho výraz měnit v trochu vyděšený a překvapený následoval už jen snímek Emily, který si letmo pamatovala, když jí předtím namířil fotoaparát přímo o obličeje a světlo blesku ji zbavilo zraku.

Emily zaklela, že na fotografiích nebylo pořádně nic vidět, ale teď alespoň ví, že je Petr v pořádku. To ji celkem uklidnilo. Sice jej asi roztrhá na kousky, až ho najde, ale je v tady a v pořádku, to je hlavní.

Rychle zvedla hlavu, aby zkontrolovala šmouhy, které se předtím objevily v místnosti, ale vše již nyní bylo pryč. Muselo se jí to tedy zdát, a tak se znovu pustila do procházení snímků.

Spousta jich byla prázdných, některé až moc rozmazané na to, aby na nich bylo cokoliv poznat, ale pak se na nich objevilo něco, čeho si Emily dříve nevšimla. Byla zde vyfocena strana předsíně, kde byly ještě další dveře. Jak je mohla předtím přehlédnout? Za nimi vedly dlouhé schody nahoru. Co schod, to fotografie. Teprve až nahoře se znovu na snímcích objevil Petr. Stál na jakési půdě zády k aparátu a opět dřepěl. Emily se rozhodla, že už nebude ztrácet čas. Musí okamžitě Petra najít, oba odtud vypadnou a všechno tohle jí bude muset pěkně rychle vysvětlit.

 

Vešla tedy do předsíně, kde všechno tohle začalo. Opravdu zde na jedné straně byly ty dveře z fotografie, ale Emily zaujalo ještě to, jaká byla venku tma. Mělo by spíš už pomalu svítat, ale z vylomených dveří, které ležely na verandě, bylo přes tmu vidět sotva na dva kroky. Stejně tak se tam proháněl opravdu silný vítr, takže Emily svým způsobem byla ráda, že je schovaná uvnitř. Pomalu otevřela dveře, za nimiž se schovávaly schody na půdu.

Opatrně stoupala a prohlížela si každý schod, a jakmile byla nahoře, rychle se otočila k místu, kde na snímku viděla dřepějícího Petra. Ten tu však nebyl. Jen další prázdná místnost, kterou se proháněl mrazivý skučící vítr.

"Sakra, Petře. Kde jsi?" prosila Emily okolí o odpověď a hledala alespoň nějaký náznak toho, že tu byl.

Pak si všimla něčeho na podlaze. Bylo to malé. Takový černý obdélník asi šest kroků před ní. šla tedy k němu a všimla si, že na zemi stojí rámeček s fotografií. Byl pokrytý velkou vrstvou pavučin a na sklo se za tu dobu už nalepilo opravdu hodně prachu. Emily vše opatrně otřela rukávem, avšak poté ihned rámeček upustila na zem. Ten dopadl s jemným zařinčením praskajícího sklíčka, překrývajícího starou fotografii přibližně z dob mezi válkami.

Na fotografii stálo přibližně třicet malých dětí nastoupených do dvou řad a dvě dospělé dámy. Děti měly různě pokřivené nohy, znetvořené obličeje nebo jim části těla úplně chyběly. Přesto však na fotografii vypadaly všichni šťastně. Znovu se zvedl vítr a přinesl s sebou jednu z pavučin, která se nalepila Emily na obličej. Ta ji z něj s křikem začala sundávat, a když otevřela oči, úlekem ji přestalo bít srdce a krev zamrzla v žilách.

Přímo za místem, kde upustila rámeček s fotografií, se najednou vznášelo ve dvou řadách přibližně třicet téměř průhledných šmouh, které předtím viděla i dole v jídelně. Nyní však pomalu začaly nabývat tvaru a tak se před Emily, strachy přibité k podlaze a třesoucím se tělem, zhmotnily všechny děti z fotografie. Emily se okamžitě pustila do pláče a měla co dělat, aby vůbec zůstala stát na nohou. Marně se snažila zavřít oči, jelikož se pokaždé zvedl silnější a silnější vítr, takže pochopila, že se prostě dívat musí.

"Co chcete! Co po mě sakra chcete!" křičela na mlčící obrazy dětí, jejichž výrazy postrádaly špetku emocí a černé oči naplňovaly Emily neutichajícím strachem.

Křičela na ně dál, hlasitěji a hlasitěji. Stále bez odpovědi, ale najednou ucítila něčí dech.

 

Byl horký, těžký, zcela určitě pánský a hlavně povědomí. Emily se rychle otočila a okamžitě padla neznámému kolem krku.

"Petře! Petře jsi to ty! Pojď, musíme pryč," vzlykala, zatímco ho vší silou s radostí objímala.

Petr se však ani nehnul. Ruce měl stále kolem těla a tvář netknutou jakýmikoliv pocity.

"Je všechno v pořádku?" optala se Emily, když si uvědomila, že jeho reakce jsou naprosto chladné.

Jakmile však vzdálila hlavu od jeho ramenou a měla možnost mu pohlédnout do tváře, cosi ji odhodilo o kus dál na zem a pevně přitisklo k podlaze.

"Pomoc! Petře pomoc!" zajíkala se, ale její zachránce nepřicházel.

Místo toho se Petr pomalu krůček po krůčku blížil k ležící Emily. Pohledem se díval kamsi za ní a rty se mu pohybovaly v prázdných nevyřknutých slovech. Stál už přímo nad ní, poklekl s nohama obkročmo přes její pas a i přes její nekončící křik a prosby dále pokračoval v tichém odříkávání.

"Petře, prosím. Musíme jít," snažila se ho probudit ze snu a dostat je oba pryč, Petr ji však neposlouchal.

Ruku natáhl do míst, kam Emily neviděla. Ozvalo se jen jemné cinknutí a pak se Petr opět vrátil přímo nad ní. Na tváři měl nyní opět úsměv, ale ne takový, který zahříval Emily srdce láskou. Tento byl naprosto hrůzostrašný, šílený, jako by snad Petrovi úplně přeskočilo.

"Prosím, co je to s tebou?" Emily se ho zkoušela znovu probudit.

Ještě usilovněji to zkoušela, když v Petrově ruce uviděla velký kus střepu z nedalekého rámečku.

"Ne! Ne prosím nedělej to!"

Tušila, co by mohlo přijít a celé své tělo napnula v přípravách na ostrou bolest. Petr však obrátil střep proti sobě a se šíleným výrazem a hlavou sklopenou přímo na obličejem Emily, si začal rozřezávat koutky úst hluboko do obou stran. Emily křičela, zajíkala se, žadonila a srce jí praskalo vedví. Obličej měla celý pokrytý Petrovou krví a ten neustále prohluboval už tak do široka otevřené rány v obličeji. Vší silou zatlačil do kosti, na kterou narazil a na Emily se tak vyvalila další várka čerstvé horké krve, která ji zaplnila nosní dírky a ústa, což mělo za následek okamžité zvracení a její další křik a nářek. Věděla, že ji Petr neposlechne, že už je pozdě, ale přesto ho prosila, aby přestal. Nemohla se dívat na to, co si prováděl. Nechtěla tomu věřit, že se to děje. Když už však Petrova čelist jen líně visela nad Emily a ústa se mu rozevírala do všech stran, chytil ji za obličej a donutil ji se mu podívat do očí. Opět v nich měl ten nenávistný zlostný pohled, jako těsně před tím, než vlezl sem na tohle místo.

"Miluju tě," pronesla Emily k postavě, které už jen málo připomínala člověka, se kterým sem večer jejich výročí přišla, a pak už jen znovu sledovala, jak si Petr střepem přejíždí po hrdle, které se okamžitě zalilo krví stékající Emily na obličej.

 

Poté se už jen Petrovo tělo bezvládně svalilo na ní a z chaty se ozýval její křik společně s dětským radostným smíchem.