Words can hurt

Stála jsem přede dveřmi toho bytu a váhala, zdali vůbec vstoupit dovnitř. Přeci jen mě za nimi nečekalo nic příjemného. Stejně jako každý den, i dnes určitě bude sedět za svým stolem u psacího stroje, a dlouho do noci otiskávat na stohy papírů sáhodlouhé příběhy, které mu neustále drásají mysl. Místo vlídného přivítání ke mně jen neslyšně zabručí, aniž by o mně zavadil okem, a nadále bude předstírat, jako bych ani neexistovala.

S notnou dávkou sebezapření jsem vzala za kliku, přičemž mi po zádech proběhl podivný mráz. Už v předsíni bylo slyšet klapání vycházející z jeho pracovny, a já si jen tiše povzdechla. Neměl ani nejmenší tušení, jakou bolest mi to způsobovalo. Pomalu a klidně jsem však přešla do kuchyně, bezmyšlenkovitě odhodila veškeré věci poblíž stolu, a z kuchyňské linky vzala připravenou láhev bílého vína. Alespoň to se mu muselo nechat. Dodnes nevím, jestli to byl důkaz zájmu, způsob omluvy nebo již jen zajetý stereotyp, ale vždy věděl, kdy mi ji má připravit. S lahví a sklenkou v ruce jsem vešla do jeho pracovny.

Dýchlo na mě příjemné teplo, a mou pozornost nejprve upoutala nasládlá vůně vanilkového aromatického oleje, jenž se vypařoval z nádobky na parapetu, pod jejíž malou miskou pošetile tančil malý plamínek čajové svíčky. úplně jsem cítila, jak mi z ramenou opadá veškerý stres, který jsem na nich celý den nosila. Jako třešnička na dortu, dokreslovaly tu neskutečně klidnou atmosféru jemné tóny ladné pianové hudby.

"Ahoj zlato," pronesla jsem spíše ze zvyku, a pohodlně se usadila do proutěného křesla v rohu místnosti.

Přesně jak jsem čekala, na zpět se mi dostalo jen emocí zbaveného zabručení. Přesto však bylo poněkud zvláštní. Snad trochu jiné než obvykle. Tu změnu jsem však přisoudila nervozitě, jež mu svrašťovala čelo.

Ráda jsem si jej prohlížela. Přes to všechno, co mi způsoboval, jak se choval, a jak dlouho jsme spolu již byli, nepřestával mě fascinovat. Naprosto oddána atmosféře toho pokoje, jsem si prohlížela každičký detail muže, který snad už i zapomněl mou tvář. Plně soustředěný na svou práci, si nervózně projížděl prsty mezi vlasy, pomalu potahoval z dýmky, jejíž kouř líně stoupal ke stropu, a rozvážně přenášel své myšlenky na papír.

Byl svým způsobem dokonalý. Dokonce i těch pár vrásek a jizev, které se mu za ty roky na tváři usadily, tam perfektně pasovalo. Dodávaly k jeho klidné povaze jakýsi drsný a hrdinský vzhled. Chvílemi jsem zapomínala, co mi na něm vůbec mohlo vadit. Byl pro mě vlastně naprosto dokonalý. Co jsem potřebovala, to zařídil. Vždy tu všude bylo čisto, příjemně, o vše postaráno, a já měla naprostý komfort a volnost. Čím by mi mohl někdo takový vlastně ubližovat?

Upila jsem ze sklenky, a nechala mi po jazyku tančit harmonickou chuť vína. Při každém doušku hřálo na hrudníku a s ovocným nádechem mi dopřávalo klidu, kterého jsem potřebovala po pevném dni nabýt. Zavřela jsem oči, tempo svých myšlenek sladila s líně se linoucími tóny okolní hudby, a pomalu se připravovala na to, co přijde.

Příjemné teplo v hrudníku se pomalu změnilo ve vtíravý žár. Rezonující tóny piana, doprovázené klapáním psacího stroje, bušily do uší, a víno trpklo.

"Už se to blíží," špitl ke mně kdosi v mé vlastní hlavě.

Pevně, avšak zároveň obranářsky, mě do křesla tiskly neviditelné studené ruce. Srdce se mi hlasitě roztlouklo, a čelo se mi pomalu začínalo rosit slaným potem.

"Hlavně dýchej," povzbuzovala jsem sama sebe, a snažila se uklidnit.

Čas, jako by se zastavil. Veškeré vůně ztěžkly, melodická hudba se proměnila v konstantní jednolitý tón. Je to tu znovu. Nepříjemnou nicotu a zpomalený tok času prolomil úder kladívka psacího stroje. Zněl jako zvon. Těžký ocelový zvon bijící na poplach snad jen pár centimetrů od mého ucha. Tříštil vše kolem sebe na malé kousíčky, včetně mě samotné. S každým dalším úderem se mé nitro trhalo na kusy, a já tomu mohla jen nečině přihlížet. Ruce mě stále držely. Před očima mi běhaly stovky vět příběhu, který se zhmotňoval mimo vnímání a chápání ostatních, včetně mého manžela. Všechna ta bolest, rány, utrpení, ztráty a smutek se mě nyní dotýkaly na duši. Tančily po ní, vysmívaly se mi a se škodolibým smíchem si ze mě uždibovaly každý svůj kousek. Chtěla jsem křičet, ústa však zůstávala pevně zavřená. Příšerně to bolelo. Moje prsty se zarývaly hluboko do opěradel, krev v žilách pálila, jako by mi v nich kolovala kyselina, a hrudník se doslova trhal na dvě poloviny.

"Ty to zvládneš," šeptal ke mně kdosi, a stále mě jeho ruce pevně držely v sevření.

Jak slov přibývalo, bolest se stupňovala. Prosila jsem o milosrdnou smrt. Chtěla jsem to skončit, opustit svět alespoň ještě trochu při smyslech. Zrak mi zahalovalo spalující čiré světlo. Každou chvíli to muselo přijít.

Obklopilo mě ticho, nekončící prázdno. V mžiku zmizela všechna ta hrůza, která se po mě ještě před chvílí tak urputně sápala. Je snad konec? Je tohle smrt, kterou jsem při takových chvílích, již dlouhé měsíce z dálky vítala s otevřenou náručí? Pomalu jsem otevřela oči. Bylo tu příjemné teplo a vzduchem se líně linula vůně vanilky a tabáku. Stále jsem seděla v onom křesle, a můj manžel se na mě díval podivně kamenným pohledem.

"Poslední kapitola," pronesl medovým hlasem, a koutek rtu mu cukl v nezdařeném pokusu o úsměv.

"Já věděla, že to zvládneš. Jsi šikula."

Byla jsem na něj neskutečně pyšná. Dokázal se dostat až sem. MY jsme se dostali až sem. Už zbývala jen jedna kapitola. Nebyla jsem si však jistá, kolik času a sil zbývá mně. Zdali si vůbec poslední řádky toho příběhu vůbec někdy přečtu, nebo mě jejich obsah už nadobro odvede pryč od mého muže, vanilkové vůně, melodické hudby a příjemného tepla. Neviditelné ruce mě pustily, a já si ustaraně prohlížela další desítky ran a jizev, které se mi objevily na těle.