Zombie

"Hele napadlo tě někdy, k čemu ho vůbec máme?" zeptal jsem se svého společníka, který seděl naproti a sotva se držel na židli.

Místo odpovědi se mi dostalo podivného zachroptění, jak se mu v hrdle hromadila nepolknutá krev z ukousnutého jazyka.

"Ne vážně, podívej! Vždyť je to úplně k ničemu," naléhal jsem dál a sáhl si na hlavu, kde jsem z otevřené lebky, kterou již jen na několika málo místech pokrývaly poslední zbytky vlasů, vyndal oslizlý našedivělý mozek. Pobaveně jsem si s tou měkoučkou a velice chutnou věcičkou pohazoval v ruce a přemýšlel nad tím, proč bych si ji měl nechávat.

Před pár měsíci by se mi možná ještě hodila, ale teď už to byl jen kus nepotřebné tkáně, které jsem již poztrácel spousty. Nejen, že mi bylo vidět skrz celý hrudník, kde se jen líně pohupovali zbytky plic, ale téměř na všech končetinách mi chybělo snad veškeré svalstvo.

Na rozdíl od ostatních jsem se však mohl chlubit dokonale zachovalým obličejem, ačkoliv jeho popelavě šedá kůže a zaschlé stopy krve a tělních tekutin mu zrovna na kráse nepřidávaly. Další výhodou bylo i celkem slušné oblečení, které mi od té, jak říkali "nehody", zůstalo. Přestože teplo, chlad, bolest a další vjemy už mě trápit nemusely, byl jsem rád, že se tímhle od ostatních mohu lišit, byť jim to třeba bylo úplně jedno.

Ozvalo se další zachroptění, se kterým se můj kolega malátně zvedl ze židle, aniž by si všiml, že mu ruka zůstala přichycena k ulomenému opěradlu.

Upřímně jsem nebyl zrovna nadšený, že musím trávit tyhle nekonečné dny zrovna s ním, ale stále to bylo lepší, než zůstat o samotě. Jistě, byl možná trochu nevychovaný a rozumu zrovna moc nepobral, ale přeci jen v otázce stravy bych těžko hledal někoho lepšího. To, co mu totiž chybělo v hlavě, dostatečně zastoupily jeho běžecké a silové schopnosti.

Zrovna včera, kdy jsme společně procházeli přes vraky přecpanou hlavní třídu, se náramně hodilo to, že na jeho nohách a rukou zůstal dostatek svalstva k tomu, aby dohnal ubožáka, který se snažil utéct směrem k nákupnímu centru.

Hlupák. Hned dvě chyby za sebou. Nechápal jsem, jak si ti, kteří nákazu přežili, tohle mohli myslet. Nejdříve to, že jsme asi tak hloupí, abychom vycházeli jen v noci. Proč by někdo chodil ven v noci? Copak snad chce někdo neustále klopýtat, narážet do zdí nebo ve tmě složitě hledat kusy vlastního těla? To si mohl vymyslet snad jen naprostý pitomec, a ti ostatní mu to ještě sežrali! No a pak samozřejmě nákupní centrum. Jistě, z počátku možná dobrý nápad, ale už po několika týdnech bylo všem živáčkům jasné, že tady nic nenajdou. Přeživší už vůbec ne. A stejně.

Prakticky denně jsme měli přísun nových přírůstků, které se snažili utéct v naději, že jsme snad jen naprosto tupá, neschopná a pomalá individua. Ano, někteří z nás nebyly zrovna ti z nejrychlejších, jako například já, ale zase jsme měli jiné výhody.

Například mi už od začátku bylo jasné, že se ten tlouštík ze včera bude snažit protlačit tou škvírou mezi posuvnými dveřmi, kterou tam po sobě nechal vyzáblý klučina, který nám bohužel utekl. Stačilo jen ostatní navést z té správné strany, a jak se všichni nakonec olizovali. Tedy alespoň ti, kteří měli to štěstí a měli čím.

Zandal jsem si svůj mozek zpátky do lebky a kolegovu ruku sundal z opěradla.

"Kam to jdeš?" okřikl jsem ho v domnění, že se tentokrát dočkám smysluplné odpovědi. Místo toho jen další chrčení.

Líně se sunul ven ze dveří, aniž by ho nějak trápilo, že je přímo za nimi hluboká propast až do prvního patra, jelikož se za tu dobu ta pod námi propadla.

"Čekej! Stůj!" zařval jsem opět na něj, ale to už se jeho bezvládné tělo řítilo hluboko do prázdna.

Těžký náraz už doprovázelo jen další zlostné chrčení a já si mohl jen představovat, v jakém stavu ho tentokrát najdu.

Pomalu, jelikož mi to moje tělo jinak nedovolovalo, jsem slezl těch pět pater dolů, kde se mezi několika dalšími těly válelo to jeho. K mému překvapení nedopadl zase až tak hrozně. Vypadlé oko, které se na mě dívalo přibližně ze vzdálenosti dvou metrů od těla, jsem vrátil zpátky na své místo, stejně tak jako ruku, která se celou cestu nervózně svíjela a mlátila sebou ze strany na stranu.

Všechno se mi podařilo dát na správné místo a tak se mohl zase opět postavit na nohy. Jen co to však udělal, jsem toho začal litovat. Bezmyšlenkovitě se vrhl na nejbližší hnijící mrtvolu, která tu už asi pěkných pár desítek dnů ležela. Soudit jsem tak samozřejmě mohl pouze podle počtu much a červů, kteří tělo obklopovaly a prolézaly. No prostě naprosto nechutné. Nejenže mu ta stvoření padala skrz děravé tváře, ale navíc se chutí tlejícího masa dávil natolik, že se několikrát vyzvracel do vlastních dlaní, jen aby si to poté mohl opět nacpat do úst.

"Prosím tě pojď," sykl jsem k němu a za vystouplou páteř ho táhl směrem do parku, který se rozléhal před rozpadlou budovou.

"Najdeme si něco lepšího."

Jeho máchání rukama a skřeky jsem ignoroval. Asi zvyk. Jen jsem se modlil, aby tohle jeho dování neodlákalo pryč chutné masíčko, které nás tam určitě zase čeká.