Hemestitofeles

Nepředstavitelná výška kamenné stavby, pod kterou tiše bublala a vířila voda protékající onou mohutnou přehradou. Z pohledu dolů se mi dělalo špatně, ale svou mysl jsem upínal k jiným myšlenkám. Ztratil jsem toho za poslední dobu hodně. Práci, rodinu, přátelé. Ztráty, které mi už nikdo nevrátí zpátky a poslaly mě k pomyslnému dnu života.

Teď na mne čekalo úplně jiné dno, dno řeky pode mnou plné kamení, řas a nic netušících vodních tvorů. Tolik mě lákalo se k nim připojit a nechat se proudem unášet někam daleko, ale něco mě stále drželo tady nahoře na kamenné zdi, nebo spíše někdo.

Byl jen kousek ode mě, sotva na natažení ruky a seděl v tureckém sedu. Vypadal skoro jako nějaký úředník, to asi ten oblek, který měl na sobě, ale byl to určitě omyl. Nejen kvůli tomu, že by tu přeci někdo takový neseděl, ale hlavně za to mohl ten jeho úšklebek. Tak divně se na mě smál a roztahoval koutky úst čím dál víc od sebe, až mě mrazilo v zádech. Hrůzu tomu pohledu na něj dodávaly ještě jeho tenké špičaté zuby, kterých měl v ústech opravdu nepočítaně. Opravdu nepříjemný pohled. Do toho ještě jeho oči. Zdálo se mi, jako by v nich plál oheň. Uhrančivě se díval střídavě dolů a pak na mě. Nepřestával klepat botou o kámen, na kterém seděl a pohrával si mezi prsty se zlatavou mincí. Byl jsem natolik rozhozený, že jsem svůj skok odkládal dál a dál, jelikož mi hlodalo mysl, kdo vlastně je. Soustředěnost na pád, který jsem chtěl uskutečnit tak, abych měl absolutní jistotu, že neskončím na vozíku nebo upoután na lůžko, absolutně vymizela a místo ní se mi vměstnal do hlavy on. Podivín, který se z ničeho nic objevil vedle mě a škodolibě se usmíval.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se ho a radši se posadil, protože mi bylo jasné, že tenhle rozhovor nebude trvat jen chvilku.

Bylo štěstí, že široko daleko nikdo nebyl, jinak by zcela jistě do pár minut přijel někdo, kdo by se mě snažil uklidnit a přesvědčit ať slezu. Nepřestával se usmívat a plamínky v jeho očích hořely čím dál víc.

"Já, milý Richarde, jsem někdo, kdo bude mít hodně práce, pokud skočíš."

Překvapil mě tón jeho hlasu. Na to, jak se tvářil, bylo v jeho hlase znát, že asi není moc nadšený z toho, že tu jsem.

"Jsi Smrt?" Neměl jsem jediný důkaz nebo záminku proč bych si to měl myslet, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo.

Moji mýlku mi však okamžitě potvrdil svým chraplavým hlubokým smíchem, který byl naprostým opakem jeho jinak libozvučného sladkého hlasu.

"To jsi mě pobavil. Ne já Smrt nejsem. Ta si pro vás, sebevrahy a další, ani nechodí. Hemestitofeles, jméno mé," vstal a hluboce se uklonil, jako bych byl snad jeho nadřízený. "Mám pro tebe jen takovou malinkou radu," znovu si sednul do teď už normálního sedu, a dokonce se přestal i šklebit.

Teď se tvářil spíše trochu ztrápeně.

"Pokud skočíš a dopadneš na obličej, už s tím nic neudělám."

Dost jsem znejistěl a nevěděl, co si myslet. Pak mi to docvaklo.

"Pohřebák? A takhle brzo?" pronesl jsem znechuceně, jelikož myšlenka na to, že dorazí ještě dřív, než se něco stane, mě lehce rozzuřila.

Poté se ale Hemestitofeles pustil znovu do smíchu a měl jsem možná i trochu strach, že spadne dolů, jak se zakláněl.

"Ne ne, kdepak. Já mám práci tam dole," ukazoval prstem do země a culil se.

"Nech toho, prosím tě. Čerty se straší malé děti," mávnul jsem rukou, protože to, co se mi snažil naznačit, mi přišlo jako naprostý nesmysl.

"To sice ano, ale jak vidíš, existujeme a až ty dopadneš, zůstaneš u nás. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem ti chtěl říct. Trochu ti vysvětlím, jak to funguje," vstal, a i když už byl na okraji zdi, udělal krok.

Hrklo ve mně a čekal jsem jeho pád, ten však nepřišel. Stál ve vzduchu, jako by tam byla pevná neviditelná zem. Vytřeštil jsem na něj oči a s úžasem sledoval, co bude dál.

"Spadneš, to je samozřejmé, ale potom? Dopadneš na obličej, který se ti tím opravdu nehezky zdeformuje, a dostaneš se k nám. Tam půjdeš do dveří nalevo, kde si tě zapíší a zeptají se tě na věk, na který bys chtěl vypadat. Vezmeme si příklad. Bude ti sedmdesát a ty jsi prožil život plný vraždění a bolesti druhých. Dostaneš se k nám a řekneš, že chceš vypadat třeba, …" odmlčel se a chvilku zarytě přemýšlel, přičemž si prohrabával jednou rukou bradku a druhou si stále pohrával s mincí. "…třeba pětadvacet. Tak. Omladíme tě na tento věk a budeš si spokojeně bydlet u nás. Nádhera. Jenže vezmi si tvůj případ. Zhyzděný obličej a kupa zlomených kostí. Ruce, nohy a ostatní ti spravit ještě dokážeme, na to jsem odborník, ale obličej ne. Takže budeš chodit po pánově království a vypadat jako zmačkaný papír." Prudce se otočil a vymrštil minci vysoko do vzduchu. S otevřenou pusou jsem všechno to sledoval a hltal každé jeho slovo, jako by mělo být svaté, což ostatně u něj bylo tak trochu nemožné.

"No, takže bych ti doporučil, aby sis rozmyslel, jak dopadneš, nebo zvolil jiný způsob smrti, po kterém tě budeme moct dát do kupy. Například předávkování je dobrý způsob, ale ostatně určitě jich znáš hodně," mrknul a posadil se zpátky na místo.

Začal jsem o tom dost přemýšlet. Pokud je pravda všechno to, co říká, měl bych opravdu zvážit, co dělám.

"Máš pravdu," zvednul jsem se nyní já a odešel pryč.

Promluvil mi natolik do duše a ukázal, co mě čeká, že jsem si skok rozmyslel, ještě není můj čas. Při odchodu jsem jen zaslechnul, jak si tiše zaklel: "Další, sakra!" To mi vyloudilo úsměv na tváři.