Inner demons

Seděli jsme ve starých těžkých kožených křeslech a já sledoval postarší ženu, v jejíž tváři se dali vyčíst hrůzné situace, kterými si musela za svůj život projít. Za tichého praskání v krbu, z něhož vycházelo příjemné teplo, doprovázené omamnou vůní suchého dřeva, a hrstky přidaných jakýchsi okvětních lístků, mi vyprávěla tisíce krát omílané biblické příběhy. Svou pozornost jsem udržoval na uzdě a bedlivě poslouchal, zatímco mi v hlavě běhaly živé představy vět, jenž vycházely s konejšivým tónem hlasu z jejich úst. Ladně při těch slovech pohybovala rukama v širokých gestech a přes lehkou absurditu některých z nich, mi to vše dopřávalo příjemný klid na duši.

Navzdory všemu jsem se však začínal trochu nudit. Příběhy s sebou nepřinášely nic nového, a ztrácet s nimi čas mi bylo lehce proti srsti. V půlce další věty jsem tedy dámu přerušil z jejího libozvučného monologu, a popohnal jej tak k hlavnímu tématu naší pravidelné schůzky.

"Moc hezké. Pardon, prosím neurazte se, ale tohle všechno jsem slyšel už několikrát,“ pronesl jsem opatrně a sklopil přitom hlavu, „Jak s tím vším souvisí On?“

Ženě nepatrně cukl koutek úst a pohledem lehce uhnula kamsi do prázdna. V jejích očích jsem rozpoznal jemný náznak překvapení, míšený s trochou obav z mého náhlého dotazu. V mžiku se však znovu vrátila do původního rozpoložení a elegantně složila ruce do klína, ve kterém jí ležel malý azurový přívěsek na slabounkém stříbrném řetízku.

"On? On ti bude před očima mávat všemi těmi pozlátky, pokoušet tvou vůli a snažit se tě dostat tam, kde má většinu tohohle světa. Přetáhnout tě na stranu, kde převažuje jeho vůle, lidé mu potupně líbají nohy a pomáhají růst, zatímco ničí nás stojící na druhé straně té pomyslné řeky. V těch příbězích se nachází pravda. Tu však mnozí překrucují, nesprávně je hlásají k těm, jenž se snaží najít dobro, a místo toho teď na svět pomalu padá temnota a zloba. Sám dobře víš, jaké to je, když se podíváš kolem sebe. Kolik krve se denně prolije ve válkách o moc, bohatství nebo stačí jen pohled na to, jakým způsobem spolu dnes lidé mluví, a jak se k sobě chovají.“

"Máte pravdu, ale …“ Na malý moment jsem se zastavil.

Na jazyk se mi totiž z nitra rvala slova, o kterých jsem nevěděl, zdali je vůbec mohu vyslovit. Vždyť mi tu věnuje sama a dobrovolně již několikátý večer, a já se chystal z úst vyslovit něco, co se stavělo vůči veškerým jejím radám a poznatkům. Prapodivné škrábání v krku, jenž doprovázelo onen překvapivý dojem znechucení, bylo zanedlouho velmi nepříjemné. Mlčel jsem však až příliš dlouho, a s velkým překvapením sebe sama jsem nechal ta slova vystoupit na povrch.

"Co když právě On Vám ukazuje tu pravdu. Co když ta pozlátka jsou ve skutečnosti vodítka k tomu, jaký by svět měl být a strana, na které stojíte, je tou proti které byste měli bojovat?“ Při těch slovech jsem ucítil narůstající žár ve tvářích. Takový, který však nepřicházel z plápolajícího krbu a vstřebával se v nitru, právě naopak. Vycházel z mého nitra a naplňoval mě prazvláštním pocitem vzteku.

"Proč soudíte právě jeho, když právě Vaše víra určuje, co se smí?“ nedokázal jsem to krotit.

Srdce mi hlasitě bušilo a celé jej zaplnila nevídaná bouře emocí. Pokoušel jsem se to potlačit, avšak zároveň ve mně rostla touha se podvolit, okusit ten omamný lákavý vír pocitů, které důrazně žadonily o mou pozornost.

"Jste naprosto stejní!“ vykřikl jsem na ženu, která si nyní krčila v měkkém křesle a vyděšeně sledovala, jak se zvedám ze svého místa.

Cítil jsem, jak mi vře krev. Výbuchy vzteku rozcupovaly dřívější vnitřní klid na malé kousíčky, a nutily mě dál křičet. Věty se staly pichlavým trnovým keřem, slova hadím jedem, jenž tráví mysl a zatemňuje myšlenky a já se tím nechával nekontrolovaně vést.

"Kde zůstala svobodná mysl?! Kde je svět bez pravidel, řádů a příkazů, o kterém tak libozvučně vyprávíte, ale přitom sami jeho chod určujete?!“ sotva jsem popadal dech.

Zvonilo mi v uších, hlava se zmítala v nicotě a já měl chuť rozbíjet, mlátit nebo jakkoliv ulevit bouřlivému hněvu.

"Jste odporní! Jeden jako druhý!“  V instinktivním gestu vyrazila má ruka vstříc nebohé ženě.

Pak jsem to však spatřil. Překvapeně jsem civěl na své vlastní předloktí, jehož kůže se nezastavitelně zbarvovala do černa a v jemných prasklinách silně zářil onen spalující oheň, jemuž jsem v sobě dovolil zažehnout. Konečky prstů se mi ohavně prodlužovaly a špičatěly. Stávala se ze mě zrůda a svou přítelkyni – mentorku, jsem děsil. Její oči zalité slzami však hleděly kamsi za mé rameno, a v širokých zornicích bylo možné spatřit narůstající šílenství. V tichých modlitbách pomalu odříkávala slova drásající mou mysl. Vší silou jsem bojoval proti tomu, aby mé ruce znovu nevyrazily vstříc jejímu úzkému krku.

"Musí to skončit! Musí mlčet!“ znělo mi hlavou.

Pak jsem si však všiml čehosi zvláštního. Čísi rozeklaný jazyk mi kmital těsně u ucha. Tiché syčení přímo za mými zády se střídalo s hlubokým smíchem nahánějícím hrůzu.

"Ano,…Ano!“ ozval se bouřlivý hlas, při kterém mé nohy ztuhly.

Neopovážil jsem se otočit. Pot na čele syčel, zatímco mizel v rozšiřujících se rankách mojí kůže, a v ústech se mi rozprostřela nekonečná vyprahlá poušť. Na rameno mi dolehla něčí ruka. Byla podobná té mojí, jen pokrytá dlouhými černými chlupy. Z jejích konečků na zem odkapávaly vínově rudé kapky tekutiny připomínající víno. Jejich neskuteční puch se mi násilně dral nosem přímo do plic, kde se usadil, jako těžký kámen.

"Pokračuj,“ špitla mi osoba do ucha, zatímco mi po zátylku běhal její horký dech.

"Ne!“

"Pokračuj! Dělej!“

"Už dost!“

"Podívej ssse na ní. Už ssstačí jen málo!“ pobízel mě hlas, jehož rozkazy mě bodaly mezi lopatky.

Můj pohled spočinul na nebohé ženě. Byla celá bledá, z tváře se jí vytratil veškerý život a vlasy dočista zbělaly.

"Co jsem to provedl,“ vzdychl jsem tiše.

"Udělal jsssi sssprávnou věc. Všichni jsssou takoví. Sssnaží ssse ti ukázat něco, co ve ssskutečnosssti není pravda. Podívej ssse, co provedli mě,“ položil mi i druhou ruku na rameno a pomalu mě otočil čelem k sobě.

Při pohledu do jeho tváře mi přestalo bít srdce. Tělo pokryté tenkými jizvami, planoucí všepohlcující oči a dlouhé špičaté zuby. Hrůza, kterou naháněl, byla naprosto nepředstavitelná.

"Jsi…jsi…“ vykoktal jsem ze sebe, a koutkem oka sledoval svou dlouholetou známou, která už nyní bezvládně ležela v mdlobách.

"Řekni to,“ prohlásil toužebně a prostor za ním se jakoby vtáhnul sám do sebe.

"Zrůda!“

"Hlupáku! To oni jsssou ti, které bychom měli nazývat zrůdami!“

Úder ruky, kterým mě odvděčil za má slova, mi popálil tvář. Cítil jsem, jak se mi kůže svrašťuje pod náporem žáru, a čerstvá rána se pomalu rozšiřuje dál po obličeji.

"Jen ssse podívej na toho, kdo ti tu celou dobu vykládá, co jsssem zač. Opravdu sssi myssslíššš, že někdo takový by ssstál za záchranu?“

S dlouhými drápy zarytými v mojí hlavě mi pomalu otáčel hlavu, zatímco druhou rukou podivně mával ve vzduchu. Nejdříve jsem se nechtěl podívat. Bylo mi jasné, že mi ten pohled nebude příjemný. Jakmile jsem však oči otevřel, všechny mé dřívější představy a přesvědčení se zhroutily, jako domeček z karet.

Má mentorka se vznášela půl metru nad dřevěnou podlahou. Před hrudníkem jí levitoval drahokam, jenž před chvílí vší silou svírala v dlani, a vydával jasné azurové světlo, jehož paprsky se proplétaly s plazivým černým kouřem. Ten vycházel přímo z jejího nitra. Zpoza staré kůže se dralo na povrch stvoření nejtemnějších nočních můr.

"Přestaň! Nech toho! To není ona!“ žadonil jsem o její záchranu, a nechtěl věřit svým očím.

Pak se však to monstrum ukázalo v celé své „kráse“. Jako z kokonu vylezlo na světlo světa a hlasitým skřekem se bránilo svému odhalení. Magickým gestem jej sevřel neviditelnou rukou a začal jeho páteř silně drtit na malé kousky. Z praskání jednotlivých obratlů mi bylo tak zle, že jsem se rychlým trhnutím těla vyprostil ze spárů tvora, obracejícího mi můj život vzhůru nohama. Těžce jsem dopadl na kolena a na hlavě mě začala pálit čtveřice nových rán. Nevěnoval jsem jim však pozornost, jelikož během mého úniku, prostorem zaznělo téměř neslyšitelné zasvištění blanitých křídel. Ta mě nyní instinktivně skrývala před okolím. Vyskočil jsem na nohy a vyděšeně si kontroloval místa mezi lopatkami odkud vyrůstala.

"Výborně! Výborně!“ plesal pekelník se širokým úšklebkem na tváři.

Musel být vážně pyšný na to, co se ze mě stalo. Přestal dokonce mučit to, co z mé přítelkyně zbylo, a dál si mě s velkým potěšením prohlížel od hlavy k patě. Byl mnou naprosto fascinován. V očích mu zářily malé plamínky štěstí, já byl však sám sebou zhnusen. Odporné stvoření, jenž jsem si dovolil ze sebe vypustit na povrch tohoto světa.

Zlomený a smířený se svým naprostým selháním jsem se naposledy podíval do míst, kde se ještě před chvílí vznášela má přítelkyně. Stvoření, jenž se z ní zhmotnilo, pištělo o pomoc. Žadonilo o milosrdnou smrt. Stejně tak já začal prosit o odpuštění, omlouval se za upuštění uzdy vlastního hněvu, snil o dříve nabytém klidu a čistoty duše.

Můj vnitřní žár ustupoval. Čím více jsem se vracel v myšlenkách a představách zpět, tím menší byl. Umocňoval jsem své přesvědčení a představy, upínal se k tomu jedinému, co mi pomáhalo se toho všeho vzteku zbavit. V mém nitru se začalo opět rozprostírat hřejivé uklidňující světlo.

"Nemáš nad ním žádnou moc!“ vyšel z mého hrdla hromový hlas, jenž mi nepatřil.

S výkřikem jsem zaryl drápy do vlastních křídel a škubnutím je vyrval ze svých zad. Tělo mi zachvátila nepředstavitelná bolest. Kolem byl slyšet křik a pláč tisíců nebohých hlasů. Dokola volaly mé jméno, vyčítaly mi celý můj život, a já přestával vnímat okolí. Zmítal jsem se uprostřed světa plného bolesti. Před očima se mi proháněly ty nejhrůznější vzpomínky, doprovázené zlověstným smíchem mého věznitele.

Najednou jej však přerušil obří výbuch světla. Bílé prázdné ticho. Pomalu jsem otevřel oči a pronikavá záře mi na chvíli zakryla výhled. Byl jsem v křesle a ona znovu seděla naproti mně. S přátelským výrazem, rukama složenýma a azurovým přívěskem v klíně. V hrdle se mi znovu rozprostíralo podivné škrábání a na jazyk se drala opět ta jedovatá slova.