Rakati I. část

Už je skoro půlnoc. Pod vyvýšeným pahorkem, kde jsem se krčil a potichu čekal za křovím, se rozprostřela, jako závoj, lehká mlha. Líně se natahovala přes travnaté výhonky, kameny a obepínala kmeny stromů pevnou, ale něžnou rukou do svého objetí. Po zádech mi přeběhl mráz. Čekal jsem však klidně dál. Vždyť ještě pár chvil a přijde tak, jako vždy. Upřený zrak k severní straně údolí a plný nadšení, jsem očekával dalšího tichého pozorovatele.

"Támhle jsi," špitl jsem si pro sebe, když se zpoza stínu vynořil chlupatý vrčící vlk.

Žebra mu byla vidět i přes huňatou šedo-černou srst a tesáky cenil v hladovém výrazu tváře. Zubožený lovec čenichem pátral po zbloudilé kořisti, která by se dnešní noci ztratila v útrobách tmy, a mohl by ji lehce skolit, aby nakrmil hladovou smečku, která čekala opodál.

Věděl jsem o ní, i když vidět nebyli. Trvalo mi měsíce, než jsem dokázal jeho stopu sledovat tam, kde se další tucet vlčích predátorů skrýval před nevlídným počasím.

"Rakati, proč?" proběhlo mi hlavou, když se vlk pomalu přitiskl k zemi a větřil jakoukoliv stopu.

Bylo mi ho líto. Zatímco ostatní vlci dováděli ve svému úkrytu, Rakati pobýval spíše mimo něj a obstarával potravu, která jemu samotnému nejvíce chyběla. Nedalo se říct, že by ani jeden z nich nic pro smečku neudělal. Například samice Iriop, se srstí černou, jako nejtemnější noc, běhala sem a tam, aby přerozdělila, společně se svou mladší sestrou, Rakatitovu kořist. Další, nejspíše nejstarší ze smečky, se pomalu přemisťoval z místa na místo a střídavě kňučel, jindy zase vrčel na ostatní. Rány jeho dlouhého života ho skoro dohnaly do stavu, kdy by se nedokázal už ani pohnout. S hlavou stále vztyčenou však neustále dával najevo svou autoritu, kterou snižoval jen prohnutý hřbet a sněhově bílé chlupy, které nikdo jiný ve smečce neměl.

"Bolí to, že Rakati," znovu jsem promlouval ke zmatenému lovci noci.

Prohledával marně prázdné králičí nory a očichával vyležená místa, kde ještě před chvíli klidně spaly srny. Na boku se mu už pomalu hojila dlouhá hluboká rána, kterou způsobily události posledního týdne.

Rakati se vracel s dobře rostlým srncem v zakrvácené tlamě, znavený dlouhým a těžkým bojem. Jen, co ho upustil na zem, smečka se seběhla a rvali kůži, maso a končetiny, jakoby měsíce neměli, co k snědku. Rakati tiše sténal a hladově je sledoval. Stejně tak opodál zůstávali stát Omus s Jarevem. Cenili zuby a čekali, až některý z vlků uvolní místo, aby si urvali i oni svůj kus krvavého masa. V první chvíli, jsem si myslel, že se přidají k Rakatimu, který se nakonec schoulil opodál. Místo toho, vytlačili dva mohutné samce stranou, zahryzli zuby hluboko do kořisti a vytrhávali z ní šťavnaté kusy masa. Krvavá spoušť však nastala až chvíli poté, kdy se odstrčení samci rozhodli vzdorovat a na Omuse s Jarevem skočili.

úkrytem se rozeznělo sténání, kňourání a vrčení. Ostatní členové smečky tiše přihlíželi a jen někteří z nich, na ně občas zavrčeli. Okamžitě se však stáhli zpět a nechali čtveřici v nelítostném boji, který by jistě skončil smrtí jedné dvojice.

Pak se však z ničeho nic mezi ně postavil Rakati. Cenil tesáky na všechny z nich a na zádech se mu naježila srst. Podařilo se mu boj ukončit a držet si je dál od těla tak dlouho, až se dvojice mohutnějších samců rozhodla schovat do stínu skalního převisu, kde tiše vrčeli a odvraceli hlavy od Omuse s Jarevem. Ti se však rozhodli Rakatimu postavit. Zaťaté drápy se jim zarývaly hluboko do hlíny, tlapy v pevném postoji a tlamy zkřivené do odstrašujícího výrazu. Ráz na ráz se mladší Omus rozeběhl a vyskočil do výšky, odkud těžce dopadl na Rakatiho, který se jen tak tak vyhnul jeho dopadu. Uskočil stranou a nechal Omuse za zády, kde se neomaleně vzpamatovával z nepovedeného útoku. Jarev zůstal klidnější a svůj útok si bedlivě promýšlel. Točili se s Rakatim v kruhu, a jeden na druhého naznačovali útoky zepředu, aby zmátli nepřítele. Ve chvíli, kdy Rakatimu cvakla Jarevova tlama těsně vedle přední tlapy se z boku znovu vyřítil Omus. Povalil Rakatiho a celou vahou ho držel na zemi tak, aby se mohl mezitím Jarev připravit na smrtonosnou ránu. Rakati se však vzepjal, Omuse odhodil stranou a uhnul zadní části těla tak, že ho opět minula Jarevova tlama. Tlapa si však svoje místo našla, přesně tam, kde se teď Rakatimu táhl onen dlouhý rudý strup.

"Musela to být neuvěřitelná bolest, ale i tak ses zvedl. Jak? Copak už toho nemáš takhle dost?" litoval jsem ho a začal si údolí prohlížet zpovzdálí s ním, abych mu s hledáním pomohl.

Bylo mi ctí sledovat momenty, kdy Omuse s Jarevem vyhání pryč z úkrytu. V tu chvíli vypadal opravdu majestátně a šel z něho neuvěřitelný strach. Jeho burácející vytí při svitu úplňku vyhnalo spolu s nimi i Joilu, která se potupně krčila za jejich zády, aby nikdo nezpozoroval její odchod. Společně utekli na jih a dál už jsem je ztratil. Ani jsem je hledat nechtěl. Mojí plnou pozornost si získal Rakati, ke kterému se většina ostatních, po tomto incidentu, otočila zády. Nenechali mu od té doby zhola nic. Okousali každičký zbytek z kostí a kdykoliv viděli, že by měl možnost získat byť jen holou kost, zahnali ho do kouta. Hrstka z nich mu pomohla alespoň vstát na nohy, dopřát mu chvíli klidu a olízat z tlam krev a zbylé kusy masa. To teď Rakatiho drželo při životě. I přes veškeré vysílení, nezhojené rány a únavu se dál bil o přežití smečky, která ho z velké většiny podrážela a nutila obětovat sama sebe v jejich prospěch.

"Pojď! Támhle!" zaplesal jsem, když z křoví vyhopsala skupinka srnečků.

Byli krásní a jindy bych jim nepřál, aby tak nádherné zvíře skončilo v útrobách vlčí tlamy. Rakati byl pro mě ale teď důležitější. Plný nadšení jsem očekával jeho reakci a posunul jsem se o kousek blíž, abych na vše lépe viděl. Zapraskala pode mnou větev a já tiše zaklel. Nemůžu ho vystrašit, když je tak blízko. Přitiskl se k zemi. Byl připraven. Pomalu se soukal blíž a nozdry mu naplnil jejich pach. Čekal na pravou chvíli, kdy je bude mít všechny tak, aby několika útoky porazil, co nejvíce z nich.

"Pojď, chlapče," podporoval jsem ho.

Skok. Smrtelné výkřiky a proudy krve. Koutkem oka jsem zpozoroval, že dva ze srnců dokázali utéct pryč a zmizeli v nedohlednu. Rakati se rval doslova jako o život. Drásal, kousal a útočil ze všech sil na nevinnou, ale potřebnou kořist.

Bojoval opravdu statečně a dlouho. Nechtělo se mi věřit, že v sobě ještě dokáže najít tolik sil, aby na zemi nakonec zůstalo ležet pět z nich. Srdce mi nad tím dokonce lehce zaplesalo a hrudník mi naplnil pocit štěstí z toho, že bude konečně i Rakatimu dopřáno vydatné hostiny, kterou tak moc potřebuje. Těžce oddechoval a krev mu odkapávala z drápů a tlamy, když v tom se podíval přesně tím směrem, kde jsem se v zákrytu křoví, schovával já.

Měsíc se odkryl zpoza mraku a osvítil krvavou lázeň, uprostřed které stál Rakati, který se dal do hlasitého vytí. Pak, jakoby se ke mně uklonil a s kořistí v tlamě odcházel směrem k úkrytu.

"Ty jsi o mě celou tu dobu věděl?!"