Rakati II. část

"Ahoj Rakati," promlouval jsem znovu k šedo-černému vlku, "Copak je nového?"

V rukou jsem pevně svíral dalekohled a pozorně si prohlížel samce, jenž ještě před pár měsíci umíral hlady a trpěl urputnou bolestí hojících se ran, po kterých zůstaly již jen nepatrné jizvy. Nyní se ve svitu měsíce procházel statný vlk a mlsně se porozhlížel po dnešním úlovku.

"No vidíš," pochválil jsem ho a na chvíli se podíval směrem k průsmyku, kde se schovával zbytek smečky.

Zelo to tu prázdnotou. Ze strany na stranu tu stále pokulhával nejstarší samec, ve stínu se zimou klepala Iriop, a nové mladé přírůstky do rodiny, skotačily opodál. Jen těch pár vydrželo. Ostatní zmizeli beze stopy.

"Něco tě stále trápí," mumlal jsem si.

Rakati vypadal poněkud nervózně. Čenichal, větřil a rozhlížel se kolem, zarývajíc čumák hluboko do sněhové pokrývky. Cenil dlouhé špičáky v rozzuřeném výrazu a po každém dalším marném pokusu, tlapou rozhazoval sníh do všech stran.

"Snad to není kvůli nim?!"

Zvedl čumák vysoko k nebi a zhluboka nasával pachy kolem sebe. Pomalu otáčel hlavu a tělo mým směrem. Trochu jsem znervózněl. Myslí si snad o mě, že se i po také době snažím ohrozit jejich bezpečí? Jeho výraz by tomu nasvědčoval. Vycenil tesáky ještě víc a začal vrčet.

"Klid hochu," snažil jsem se ho uklidnit, zatímco se mu chlupy na zádech ježily a tiskl hrudník k zemi.

Jeho oči doslova žhnuly a nezbývalo mi nic, než jen čekat na to, co přijde. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že vyrazí přímo proti mně, se za rohem objevil starý šedý samec. Hlavou udeřil do Rakatiho, aby si získal jeho pozornost a tiše zakňučel. Ztrhaný a hladovějící ho vyzýval k odchodu, ale Rakati, jako by ani nevnímal. Stále se upřeně díval mým směrem. Musel cítit ten stres, který se ve mně hromadil.

"Tohle není dobré."

Samec znovu pošťouchnul Rakatiho. To však dělat neměl. Jeho tlama scvakla těsně vedle samcova ucha. Ten rychle uskočil a ustrašeně se skrčil opodál. Iriop opodál jen zvedla hlavu a poté se opět schoulila do klubíčka, aby zahřála prochladlé tělo. Pohledem jsem kmital sem a tam, aby mi nic neuniklo a mohl tak vysledovat, Rakatiho poněkud nevšední chování. Přes veškerou snahu jsem ho však nedokázal pochopit. Tam, kde by jindy ochotně zasáhl, se naopak držel opodál. Mláďatům místo krvavého kusu masa jen pro ně, uzmul ještě pro. Poslední dobou se choval opravdu podivně, nyní obzvlášť. Stále se nehnul a vrčel. Pro jistotu jsem si nabil pušku. Člověk v těchto chvílích musel myslet na všechno.

"Tak co bude," pobízel jsem ho k jakémukoliv činu.

Přitiskl hruď ještě blíž k zemi. Drápy zabořil do sněhu a bylo jasné, že se chystá vyrazit. šlachy na nohách se mu napnuly, jako struny a přesně ve chvíli, kdy se chystal k odrazu, vyskočilo ze křoví stvoření temnější než jakákoliv noc. Matně jsem rozpoznával tvary, které se prolínaly v urputném boji se šedo-černým samcem.

"Sakra!" vykřikl jsem a připravil si pušku, abych v nejnutnějším případě mohl zasáhnout.

Do hledí se mi dostala detailní situace rvačky, kde Rakati bezmocně ležel na zádech, zatímco se mu do krku hluboko zakousl mohutný černý vlk, jehož tlama se plnila tmavou krví oběti. To stvoření jsem znal moc dobře. Nebylo to poprvé, kdy se objevilo ve chvíli, kdy se smečka a její vůdce staly nechráněnou, slabou a snadnou kořistí a svými metodami, a hlavně dlouhými černými drápy, rozcupovalo každičkého z nich. Ze strachu, že i takhle skončí Rakatiho smečka, jsem se zaměřil na Iriop. Ta se ustrašeně snažila najít mláďata a místo kam se schovat. Se žalem a lítostí jsem namířil pušku jejím směrem. Kňučela. S jejím vzlykem zahvízdal i výstřel z mojí pušky, a samice padla k zemi s červenou šipkou v boku.

"Alespoň ty musíš vydržet," pronesl jsem prosebně a vrátil svou pozornost k šarvátce těch dvou.

Do rvačky se přidal i starý samec. Během vteřiny však zůstal nehybně ležet v kaluži krve opodál, a tak zbyl jen Rakati, pro kterého již bylo pozdě. Sněhová pokrývka do sebe pomalu vpíjela Rakatiho řinoucí se krev a od místa vedly jen velké stopy po stvoření, jenž žilo, aby zabíjelo.