Road to America

V přístavu byl právě pořádný šrumec. Námořníci běhali sem a tam a nosili s sebou těžké krabice plné jídla, nářadí, lan a dalšího nezbytného nákladu, který musel být na lodích připravený už do setmění. Jejich kapitán si velmi potrpěl na pečlivosti a správném načasování, a jen celkem často neodpouštěl ani tu nejmenší maličkost, která nebyla podle jeho rozmaru. On sám nyní stál na molu, kde měl výhled na všechny tři své lodě a vášnivě debatoval s mužem, jenž nejen svým oděvem vybočoval z řady mezi všemi ostatními.

Lehce ušpiněné roucho mu sahalo až po kotníky muž tak působil velmi nuzně. Kryštof, kapitán všech tří lodí v přístavu, však k němu vzhlížel a již hodiny společně o čemsi vášnivě diskutovali.

"Kryštofe, to snad nemyslíš vážně?" rozčiloval se muž na kapitána, kterému náhlý poryv větru shodil z hlavy těžký černý klobouk, a odkryl tak jeho bujnou kudrnatou kštici, "Víš jaká je to dálka? šel jsi vůbec někdy takhle dlouho? A ještě k tomu po vodě?" Při každém jeho slově se opět zvedal vítr, který jako by přesně následoval intonaci jeho hlasu.

"Nešel, ale nechápu, proč bys měl jít pěšky, když já tu mám tři lodě," odvětil kapitán snažící se chytit svůj klobouk, který mu vždy jen o kousíček dál utekl.

"Navíc, bez tebe to nejde! Jestli chceš, zařídím ti místo na Santa Marii, a můžeš být na ní. To je fajn ne?" Kryštof konečně chytil nezbedný klobouk, důkladně jej očistil, a bedlivě si prohlížel utrápený výraz ve tváři dlouholetého přítele, o němž dobře věděl, že ať se tu budou hádat jakkoliv dlouho, stejně nakonec půjde s ním. Tedy spíše popluje, doufal v duchu Kryštof.

"Na loď mě nedostaneš, to už jsme probírali několikrát," odvětil mu muž, který svou tvář nyní skrýval v dlaních a mnul si oči unavené z již příliš dlouho trvající debaty.

Skrze díry ve dlaních mu na jemnou tvář dopadaly paprsky slunce odrážejícího se od mořské hladiny přístavu. Mnohým se z pohledu na ně dělalo zle nebo jim, jako malá myška, proběhl mráz po zádech. Kryštof už byl však na ten pohled zvyklý a viděl snad již veškeré jeho rány po celém těle. Právě proto teď jen poklidně sledoval těžce oddechujícího a zamyšleného přítele, který přemýšlí nad absurditou něčeho, co Kryštofovi přišlo naprosto normální.

Už před lety přemýšlel, jestli někoho takového bude chtít vůbec brát s sebou. Přeci jen posádka by jej nemusela přijmout zrovna nejlépe, a to nejen kvůli jeho vzhledu. Mnozí z nich totiž nevěřili v to, že někdo takový, jako on, existuje. Bez něho však plavba neměla žádný smysl.

"Copak tobě se Indie nelíbí?" pokračoval s úšklebkem Kryštof a jemně nadzdvihoval obočí, "Vždyť to bude nádhera! úplně vidím ty jejich tupé výrazy až,..."

"Až jim dokážeš svou pravdu? O to ti jde? Mám se trmácet takovou dálku, jen abys stoupnul v očích nějakých nabubřelých páprdů, kteří ti nevěří v tom, že dokážeš plout kolem světa?" skočil Kryštofovi do řeči muž, jenž jej nyní káral za doprovodu nečekaného hřmění a stahování mračen, "Hele, já jsem pro každou srandu. Tvoje nápady byly za poslední roky fakt super, ale tohle je moc."

Muž se trochu uklidnil a s ním i mysticky potemnělé nebe. Sebral z nedalekého stolu omšelý hliněný pohár a nalil si do něj čistou vodu.

"Chceš taky?" optal se zdvořile Kryštofa, který si stále užasle prohlížel podivně zbarvenou oblohu.

"Ne, díky. Já už tolik nepiju."

Ještě než to dořekl, muž si již naléval druhý pohár vody. Zhluboka hltal tekutinu, jako by snad týden vůbec nic nevypil, a z vousů kolem úst mu na stará prkna mola odkapávala rudá sladká tekutina.

"Tak jak, Ježíši."

"No ne, řekl jsem, že ne!"

"Ale,..."

"Žádné ale. Indii jsem viděl už hodně krát. Víš, tam z vrchu toho vidíš spoustu, ani netušíš kolik, ale co bych tam asi tak jako dělal? Mám se tam procházet po pláži? Ne díky. Nebo snad zase všem vysvětlovat, co je tohle, kde jsem přišel k tomuhle, a jak jsem udělal tohle," pokračoval Ježíš a postupně ukazoval jednu jizvu a ránu na svém těle za druhou.

Znovu si nalil dalšího poháru "vody", která mu pomalu a lehce začínala otupovat smysly. Kryštof už pomalu ztrácel naději. Hádali se už moc dlouho a docházeli mu argumenty, kterými by svého dlouholetého přítele přiměl ke společné plavbě. Z jeho rozjímání jej však náhle vyrušil sloupec světla, který dopadal přímo na Ježíšovu postavu. Ten v úleku vyprsknul víno na zem a díval se přímo doprostřed světelného sloupce.

"Ale ne,..." špitl si potichu pro sebe a poručil jemným gestem Kryštofovi k odchodu.

Ten chvíli pohledem přeskakoval mezi ním, a kýmsi na druhé straně světla, jenž s Ježíšem vedl tichou nikým neslyšenou konverzaci. Poté se raději vydal ke svým lodím, na kterých početná posádka připravovala nespočet zásob, materiálů a dalšího potřebného nákladu na cestu, jenž dlouhé roky plánoval. Jen letmo zaslechl Ježíšovo odmlouvání, které se až příliš podobalo výmluvám malého neposlušného dítěte.

Uběhly hodiny a Kryštof seděl ve své kajutě zarytý do starých map světa. Na papíru se různě klikatily čáry znázorňující doposud známé kontinenty a cosi uvnitř Kryštofa mu dodávalo pocit, že to všechno je špatně. Neměl však jinou možnost a tak tlustým brkem načrtával trasu té největší výpravy v historii lidstva, která jej měla dostat do povědomí všech lidí na celé zemi. Sem tam jen k čarám dopsal jednoduché poznámky o odhadovaném množství zásob a počtu dní na plavbě. Ani si nevšiml, že do místnosti mezitím kdosi vstoupil. Nenápadně mu nahlížel přes rameno, a kdyby se lehce nepousmál nad jeho prací, dost možná by tam takto zůstali ještě dalších pár desítek minut.

"Co tu chceš? Neříkal jsi, že tě na loď v životě nedostanu?" sykl k nově příchozímu, aniž by o něj jakkoliv zavadil pohledem.

Odpovědi se mu však nedostalo. Místo toho nadále v kajutě panovalo naprosté ticho.

"Copak? Tatínek tě vytahal za ouško?"

"Nech toho nebo si to ještě rozmyslím," odvětil mu Ježíš, který ze stolu sebral srolovaný papír s Kryštofovým podpisem.

"Takže jo. Jsem rád, že jedeš."

Ježíš si jen povýšeně uchechtnul a důkladně si přitom prohlížel náčrtky, které svitek obsahoval. Sem tam nadzdvihnul obočí úžasem a začal se procházet po místnosti.

"Je to blbost," sykl ke Kryštofovi, který si jej prohlížel a dumal nad tím, jestli teď vlastně vůbec chce, aby s ním jel někdo jen proto, že "mu to tatíček nařídil".

"Tohle všechno, co tu máš je špatně."

"Jak jako špatně?"

"No prostě špatně. Kdybys byl tam nahoře, tak to víš. Jako jasně, jsi blízko, ale budeš ještě hodně koukat, co všechno se dozvíš. Pak ti tohle bude k ničemu." Ježíš učitelsky máchal svitkem sem a tam, jako by ho chtěl Kryštofovi omlátit o hlavu, a na tváři měl podivínský úsměv.

"Prosím tě nech toho. Dozvíš, najdeš, získáš, to říkáš vždycky a je mi to fuk. Poplujeme, dorazíme do Indie, vrátím se sem a ti burani utřou nos, nic víc." Kryštof naštvaně sklízel všechny papíry ze stolu a začal je strkat do malého šuplíku v těžkém dřevěném stolku, kam se jen stěží mohly vejít.

"Právě že víc, mladý příteli. Mnohem víc, a to přesně tady." Ježíš položil náčrtek Kryštofovy mapy na stůl a důrazně tiskl prst do prázdného místa na mapě, těsně vedle nápisu "Tichý oceán".

"A co jako? Nic tady není, jen moře. Tam nic nenajdeme," pokračoval Kryštof a snažil se najít to, na co Ježíš tak urputně poukazuje.

"Ale najdeme, to mi věř. TY to najdeš!"