Rozdvojená osobnost

"To tu budeš jen takhle sedět, zírat do zdi a čekat, že se něco změní? Musíš pro to něco udělat, hochu," pronesl chlapec s uhrovatou zjizvenou tváří.

Jeho černé dlouhé mastné vlasy sahaly až na ramena a za nehty měl úctyhodný nános špíny. Celkovému zjevu nepřidával ani ušmudlaný potrhaný kabát, kterým skrze obrovské díry bylo možné vidět jeho vychrtlé tělo. Zdálo se, jako by jej jeho váha stahovala pomalu k podlaze, jelikož postával v podivném shrbeném postoji.

"Tohle ty nikdy nepochopíš," ozval se druhý mladík. Seděl zkroucený na židli s rukama založenýma v bok.

Na první pohled byste nikdy nesoudili, že tito dva patří k sobě, neboť jeho tvář byla hezky upravená, vlasy stažené do culíku a na sobě perfektně vyžehlenou rudou košili. Těžko byste hledali na jeho vzhledu vady. Zapřít však jeden druhého nemohl díky naprosto identickým očím. Jejich zelená barva byla možná až příliš nezvyklá. Pohled, který jimi vrhali, byl jako dva jedem otrávené šípy, které se zaryjí hluboko pod kůži a nepříjemně drásají každičký nerv v těle. Právě proto nebylo možné si ty dva splést s nikým jiným.

"Nepochopím? Bratříčku nevím, jestli jsi zapomněl nebo ti snad zatemnila mozek, ale pokud se pamatuji, tak já jsem ty a ty jsi já."

"Nejsem jako ty, Sitasi."

"Ooo ano, ale jsi. Sám jsi mě stvořil, což nepopřeš, a hlavně nebýt mě, tak tu vlastně ani nesedíš. Můžeš mi vlastně děkovat." Sitas si dřepl, a s podivně sebevědomím výrazem se díval do očí svého zarmouceného dvojčete.

"Bylo by mi o dost lépe, nebýt tebe!" křikl Lean a strčil dřepícího hrbáče do ramene. Ten se se smíchem svalil na zem, kde rozhazoval rukama.

"Lépe? Tohle nemůžeš myslet vážně," šklebil se dál, zatímco se snažil postavit opět na nohy, "Potřebovala tě, jen když se jí to hodilo a ty sis to nechával ještě líbit. Ta pro nás nebyla."

"Taky měla být jen moje!" vyštěkl Lean a vzteky vyskočil ze židle, až si se Sitasem stáli tváří v tvář natolik, že se jejich čela navzájem dotýkala, "neměl jsi žádné právo!"

"Právo sice ne, ale byla to jediná možnost. Navíc si to ta mrcha zasloužila." Sitas se nad tou poznámkou pousmál a spokojeně si zpoza nehtu vyškrábl usazenou špínu.

"Žádná mrcha to nebyla!" praskly Leanovi nervy a hbitě se vrhl Sitasovi po krku, "To odvoláš!" pokračoval, zatímco už své dvojče držel pevně u země, kde mu v dlaních pevně svíral hrdlo.

"Tak,...tak,...tak dělej!" vykuckal ze sebe Sitas, lapající po dechu s naprosto šíleným výrazem ve tváři, "Zabij mě!"

Ještě chvíli se oba převalovali na zemi a jeden na druhého pokřikovali jednu nadávku za druhou. Nakonec však Lean uvolnil hubený krk svého soka, a nemotorně se svalil na záda. Naprosto vyčerpaný, těžce oddychoval a snažil se nasbírat ztracenou energii.

"Beze mě nejsi nic! Nic bys nedokázal!" chechtal se Sitas, zatímco se těžkopádně sbíral ze země a čistil si ušpiněný kabát.

"Ale měl bych ji," vzlykl Lean, přetočil se na břicho a obličej zabořil do dlaní.

"To co jsi udělal, bylo jediné správné řešení."

"To TY!" křikl na Sitase a z posledních sil máchl pěstí směrem, odkud před chvíli jeho hlas vyšel. Rána však prolétla prázdnem.

Byl tu najednou sám. Místnost zela prázdnotou a bylo slyšet pouze Leanovo hlasité oddechování. Zmateně si protřel oči, aby se ujistil, že jej nešálí zrak. V ten moment však vyděšeně vyskočil na nohy a s údivem se díval na své ruce.

Dříve pěstěné nehty zežloutly a za nimi se skrývala nechutně vypadající a páchnoucí špína. Nechápavě se otočil směrem k zrcadlu, které vyselo opodál na stěně nad umyvadlem, a v ten moment strnul. Na krku, pod límečkem košile, se mu rozprostíraly otisky rukou, jako by se jej někdo snažil uškrtit. Civěl na svůj vlastní odraz a hlavou mu běhal nespočet otázek, na které nedokázal nalézt odpověď.

"Nejsi ten, kdo si myslíš, bratříčku," špitl nakonec tiše a černé vlasy v culíku si rozpustil, aby mu jejich konečky lehce dopadly na ramena.