Skřet

Sadet seděl v potemnělé místnosti, kterou osvětlovala jen slabá záře mihotajícího se plamene starého svícnu, vedle něhož stálo na stole podivně vypadající vejce s hrubou ostnatou skořápkou. Bedlivě sledoval její pohyby, jak postupně na několika místech začala pomalu praskat a z mezer vytékala páchnoucí slizká tekutina zelené barvy. V očích, upjatých k nově se líhnoucímu životu, mu zářily malinkaté jiskry štěstí. Na tuhle chvíli totiž čekal celý rok. Konečně se mu veškerá péče a snažení měly vyplatit.

Vejce znovu jemně zapraskalo a vypustilo notnou dávku tekutiny přímo na dřevěný stůl, kterou Sadet v mžiku otřel špinavým nasáklým hadrem.

"Polez. Zaber. Už jen kousek," povzbuzoval líhnoucího se tvora, jehož snaha dostat se ze spárů tvrdé skořápky nebrala konce.

Bedlivě však zároveň poslouchal okolní zvuky, aby mu náhodou neuniklo případné slídění zdejších práskačů. Tím posledním, co si teď přál, bylo to, aby někdo z nich zjistil, co tu tak pečlivě a dlouho schovává.

Přesně věděl, kolik dotazů by přišlo a nejeden z nich by i nejspíše vší rychlostí upaloval za Treanem, hlavním mágem v Asteu, a vše mu prozradil. Nikdo se to zatím nesměl dovědět. Všechna jeho práce by přišla vniveč. Možná byl Trean moudrý a svou pozici si za svůj život určitě zasloužil, ale v tomhle s ním Sadet prostě nesouhlasil.

"No vidíš, že to jde!" zajásal, když se odlomil velký kus skořápky a vypustil tak na světlo světa malinkaté skřehotající stvoření.

Tělíčko se ještě stále zmítalo pod nánosem zelené tekutiny a snažilo se prorvat skrze blánu, ve které bylo doposud zabaleno. Sadet okamžitě sáhl po přichystaném nožíku a s velkou opatrností, aby tvorečka nezranil, blánu prořízl a pomohl mu na svobodu. V ten moment se ozval pištivý křik a na stole nyní poskakoval šupinatý skřet.

Drobounké tělo bylo zbarvené do brčálově zelené barvy a ze zad mu vystupoval snad tucet malých, ale ostrých bodlinek.

"Ahoj, maličký," natahoval ke skřetovi Sadet prst, aby jej podrbal pod špičatou bradičkou.

Ten se však nervózně rozhlížel po místnosti a podivně prskal na všechno, co viděl. Jakmile se Sadetův prst přiblížil až moc blízko, okamžitě po něm skočil a zabodl své špičaté zuby hluboko pod jeho kůži. Sadet leknutím švihl rukou, čímž odhodil drobného tvorečka přes celou místnost, kde tvrdě narazil do stěny.

"Sakra! Tohle nesmíš!" okřikoval jej, ačkoliv bylo jasné, že mu skřet nemůže rozumět.

Ten se rychle probral z nárazu a už zase nervózně poskakoval z místa na místo tak, že ho Sadet dokonce na pár chvil úplně ztratil z dohledu.

"A dost!" zakřičel znovu, načež mu z konečku krvácejícího prstu vyšlehly úzké modré blesky, které dopadly jen kousek od místa, kam skřet zrovna doskočil.

Ten se leknutím okamžitě zastavil a s úlisným pohledem hleděl Sadetovi přímo do očí, zatímco ty jeho zářily křiklavě žlutou barvou do tmy. Opatrně se soukal blíž a blíž, aby stejně jako Sadet poznal, s kým má tu čest.

"Pojď sem, Itialei," pobízel ho Sadet, načež se jako odpověď ozvalo jen další skřetovo nadávání.

Nakonec se však usadil v natažené dlani, kterou vyplašeně očichával. Sadet mezitím sáhl po tlusté zaprášené knize a rychle listoval na stranu, kde se nacházel úhledným písmem napsaný podrobný popis onoho stvoření, včetně náčrtu jednotlivých stádií vývoje. Jak pročítal řádky, postupně si prohlížel Itiala, který se mezitím stočil v dlani do klubíčka a usnul.

"Tak tohle bude ještě zajímavé," mumlal si pro sebe Sadet, když si všiml dlouhé červené linky, která se skřetovi táhla od temene hlavy až na konec ocásku.

Nebylo to však jediné, co dávalo tušit, že se mu podařilo získat velmi vzácný druh Asteovského rattoila, kterým v celé zemi byly všehovšudy tři páry. Opatrně položil Itiala na stůl, kde dál podřimoval a sáhl po lahvi vína, kterou měl schovanou na polici. Z plné číše si dopřál několika doušků a pročítal další řádky knihy, aby zjistil vše, čeho bude v dospělosti jeho "drobeček" schopný.