Smrt

Právě jsem si naléval sklenku vína, když do místnosti vstoupila žena, oděna v ebenovém přiléhavém šatu. V první chvíli jsem se zalekl, jelikož její příchod byl pro mě něčím poměrně nečekaným. Doufal jsem, že mám ještě čas a naše setkání přijde až za několik let.

Trochu vína mi ukáplo na starý dubový stůl a vyplnilo úzké trhlinky na jeho povrchu. Zmateně jsem začal uklízet vše, co by nemuselo lichotit očím nově příchozího hosta, až nakonec na stole zůstal jen starý svícen a mé víno. Teprve poté na ní spočinul můj pohled.

Byla naprosto dokonalá. Popelavé vlasy, sahající těsně pod ramena, decentně dokreslovaly perfektně tvarovaný obličej s úzkými rty a lehce vybledlou jemnou pokožkou. Její smaragdové oči se na mě dívaly konejšivým pohledem, který mi dodával dosud nepoznaný pocit klidu, ačkoliv důvod, kvůli kterému zde byla, již tak příjemný nebyl.

S nebývalou lehkostí se přesunula k volnému křeslu, které stálo opodál a nechávala za sebou mizet těžký černý kouř, jenž vycházel z hedvábných šatů a líně se linul po podlaze. Elegantně se usadila a dále si mě prohlížela s laskavým úsměvem na tváří, zatímco já stál strnule se sklenkou vína a nestačil se nabažit její krásy.

"Mohu ti nabídnout?" vykoktal jsem ze sebe a natáhl se po láhvi.

"Ne děkuji. Tak dlouho tu nebudeme, Italesi."

Slova, která by jiné děsila, nyní zněla jako nejkrásnější báseň, díky jemnému tónu dívčího hlasu. Poněkud nervózně jsem se posadil naproti a sklopil zrak směrem k vrzajícím prknům podlahy.

 "Víš, proč tu jsme," pronesla konejšivě a opřela se v křesle.

"Vím,.." špitl jsem a prstem přitom přejížděl po okraji sklenice, "...ale proč teď? A kam půjdeme?"

"Ach, ty můj hlupáčku. Důvod znáš a kam půjdeme, teď důležité není, to uvidíš." Znovu se na mě podívala tím laskavým pohledem a já chtěl věřit tomu, že je tohle celé jen sen nebo lež.

"Nějaké poslední přání?" otázala se, zatímco rudými nehty přejížděla po popraskané kůži opěradla.

Na dlouhou chvíli jsem se odmlčel. Hlavou mi totiž běhaly pouze myšlenky na to, co jsem za svůj život dokázal, a co zase promarnil. Byla toho spousta. Více nesplněných snů a přání, o kterých jsem si myslel, že je ještě před touhle nocí stihnu vyplnit. Teď už na ně však bylo příliš pozdě, a tak nezbývalo nic jiného, než si nad nimi povzdechnout a dostatečně si promyslet, co by mělo být mým posledním zážitkem na tomto světě.

"Snad už jen posledních pár cigaret a tuhle sklenici vína?" vyslovil jsem svá poslední přání v domnění, že se nad jejich absurditou snad slituje a dá mi ještě šanci se takovému osudu vyhnout.

Místo toho jen lehce mávla rukou ve vzduchu, odkud z ničeho nic přistála pomalu na mém klíně ona zmiňovaná krabička cigaret a ve stejný moment se i zbarvilo víno do ještě temnější rudé barvy.

S těžkým srdcem a povzdechem jsem si zapálil a vychutnával každičké potáhnutí, které naplňovalo mé plíce hustým štiplavým kouřem. V kombinaci s lahodným sladkým vínem se mě zmocňoval znovu pocit nesmírného klidu, jako by okolní svět přestával existovat. Zavřel jsem oči a nechával se jím dál unášet pryč od tíhy končícího života. S výdechem odcházely trable, pochyby a chmury, které mě jindy provázely a mé tělo bylo lehčí a lehčí.

Za hodinu jsem však již zahazoval poslední nedopalek cigarety na zašpiněnou podlahu a dopíjel poslední doušek čarovného vína. Opilý pocitem nesmírné volnosti jsem si malátně otřel mokré vousy a hrdě vyskočil na nohy.

"Vidím, že můžeme jít," podotkla pobaveně, zatímco já jen pokyvoval hlavou plnou nepříliš pozitivních myšlenek.

S úsměvem na tváři mě chytila za ruku a malými krůčky jsme společně kráčeli směrem ke dveřím, za kterými na mě již měl čekat svět, na který jsem nebyl připraven stejně, jako na ten právě končící. Smrt mě vedla ven a já vše nechával opuštěné za svými zády, jen s malou dávkou výčitek.

Byla nádherná, něžná a uklidňující.