Streets of Galetor I. díl

Ulicemi přístavního města se linula slaná vůně oceánu končícího kdesi v dáli za horizontem. V jejích útrobách se u zdí místních hospod a nevěstinců válely bandy rumem nasáklých cizinců, kteří do Galetoru přijeli rozhazovat veškeré své jmění, jenž získali na svých cestách po širém moři. Mnoho z nich zde často přišlo i o poslední dublon, který jim patřil, což výrazně přispívalo do kasy světoznámého obchodního střediska, jakým Galetor byl. Mimo nich se zde však procházeli i bohatě odění obchodníci rozličných národností a oblastí, kterým se jejich společnosti věnovali a rozšiřovali rozmanitost zdejšího trhu do takových rozměrů, že na místních trzích bylo možné sehnat prakticky cokoliv, od základních každodenních potřeb po exotické látky, medailony, koření a zbraně.

Lady Astonhome si však i v takovém zmatku dokázala udržet až neskutečný pořádek a transparentnost, hlavně díky svým strážím, informátorům a dalším pochopům, kteří denně procházeli i ty nejzapadlejší uličky, ve kterých by mohl začít postupně vzkvétat nekalý černý trh. Poslušně jí zapisovali a hlásili vše, co by mohlo ohrozit těžce vybudovanou stabilitu a jméno přístavního města, byť se občas objevili tací, kteří se i přes tak přísné kontroly snažili zmanipulovat ostatní k zavedení nového způsobu prodeje mimo evidenci lady Astonhome. Ti, kteří tak učinili, však skončili brzy přibiti na kůly stojící přímo u odbavovacího mola Galetoru, jako výstraha pro ty, jenž měly úmysly podobného rázu.

Ačkoliv se na své pozici mohla lady Astonhome zdát jako velmi vytížená žena, která by svou pozici jen stěží zvládala, většinu času se dokázala bez sebemenších komplikací věnovat naprosto jiným věcem, než ochraně svého města. Tak moc loajální byli její služební. Mnoho z nich se denně setkávalo s pokusy o úplatky vysokých částek, které však jen sotva dosahovali hodnotám, jenž jim poskytovaly služby pro lady Astonhomovou. Zpátky je možná držel i fakt, že nikdo z nich nechtěl skončit jako jiní nešťastníci na kůlu. Vše tedy fungovalo bez sebemenší chybičky.

Ulicemi, kde se vzduchem nesla směs vůní orientálního koření a pokrmů rozličných chutí, se procházel Lionim. Vrchní zapisovatel lady Astonhome mířil při své pravidelné obchůzce do středu města a po očku sledoval okolní prodejce pokřikující na zákazníky jednu nabídku za druhou, jen aby ze svého stánku prodali veškeré zboží, které měli k dispozici. Většinu z nich znal velice dobře a ti, kteří svůj obchůdek otevřeli teprve nedávno, se s pokorou klaněli hluboko k zemi nebo mu strkali do rukou nejlepší kousky ovoce a zboží, jen aby se vyhnuli případným problémům.

Ten respekt si Lionim na svém povolání pochvaloval nejvíce. Sice nebyl tím, koho by se měli obávat, ale dodávalo mu to blažený pocit dobře odváděné práce. Dnes však neměl chuť se v ulicích Galetoru zdržovat dlouho.

S těžkou brašnou připevněnou na boku spěchal k malému krámku v rohu náměstí, kde se kupodivu nepovalovala hromada smetí nebo další z opilých ubožáku, který čerstvě přišel o své jmění. Nade dveřmi obchodu visel ručně vyřezávaný erb brku a papyru a na jednoduše vydlážděné zemi se roztékala hustá lepkavá černá tekutina. Lionim překročil opatrně kaluž, aby si nezašpinil dlouhý bohatě zdobený plášť a vší silou zatlačil do těžkých dřevěných dveří, kterým hlasitě zapraskaly zrezivělé panty.

Uvnitř panovalo božské ticho, doplněné přítmím světlem náhodně rozestavěných svícnů. Lionim zhluboka nasál vůni nově vyrobeného papíru a starých knih ozdobných vazeb a elegantně si prohrábnul zrzavé vlasy, které mu padaly do obličeje. Poklidně si prohlížel obsah polic, zatímco čekal na majitele obchodu, který se podle zvuků vycházejících ze zadní místnosti pravé prohrabával nově naskladněným zbožím.

"Aaa pan Lionim! Rád Vás tu zase vidím. Jako obvykle?", pokřiknul postarší muž a z hlavy si oklepával pavučiny a další smetí, které mu napadalo téměř holou hlavu, zatímco vycházel ze skladu.

"Rád Vás opět vidím, mistře Vanisy. Vypadáte stále dobře. Dnes jsem tu pro něco většího," pronesl medovým hlasem Lionim a uctivě se poklonil, jakoby si byli rovni, "Potřebuji padesát svitků, osmnáct lahviček inkoustu, šest brků a sedmadvacet svícnů."

Vanis při těch slovech vytřeštil oči, jako by se v jeho krámu právě zjevil duch z nejstrašnějších nočních můr.

"To...to...tolik?!" vyblekotal ze sebe, zatímco zmateně prohraboval zásuvky pod pultem a očima těkal po místnosti v duchu si počítající, zdali mu bude stačit vůbec veškeré zboží na skladě.

"Příkaz lady Astonhome. Odhaduji, že v následujících dnech a týdnech budu mít velmi napilno. Sám vlastně nevím, k čemu tolik materiálů, ale její úsudek tu zpochybňovat nejspíše nebudeme, že?" snažil se Lionim odlehčit situaci, avšak Vanis zůstával stále strnulý a naprosto zmatený.

Zmateně přehraboval listiny a sešity poházené na stole a nervózně si při tom odfrkoval.

"A tady!" zaplesal, když konečně v té změti všemožných zápisníků nalezl těžkou inventární knihu.

Lionim se jen pobaveně šklebil nad Vanisovým počínáním a v brašně si poslepu kontroloval obsah měšce nacpaného dublony.

"Padesát jste říkal?" ujišťoval se znovu Vanis, zdali prvně neslyšel špatně tak nestandardní objednávku.

"Ano, padesát. Osmnáct lahviček inkoustu, šest brků a sedmadvacet svícnů. Bude to problém?"

"Jistě,...tedy jistě že ne!" cedil přes zuby Vanis zatímco prstem projížděl řádky zašlé knihy, "Máte štěstí, dokážeme všechno pokrýt z dnešní dodávky. Jen to bude chvíli trvat. Spěcháte na to hodně?" pronesl znovu, doufajíc v příznivou odpověď, která by mu dala možnost vše v poklidu vychystat společně s ostatními objednávkami dalších zákazníků.

"Velmi. Lady Astonhome svolává radu již na dnešní večer. Samozřejmě Vaši vstřícnost a snahu náležitě odmění." Lionim pobízivě zachrastil naplněným měšcem.

Vanisovi to však vrásky z čela neodehnalo. Stále se tvářil poněkud zklamaně a sklesle, ale s těžkým oddechnutím kývnul hlavou, aniž by zvedl zrak z váženému zákazníkovi.

"Dobrá tedy. Zboží, jako vždy, doručte do severní věže, kde si jej Utó převezme. Tady máte dvě stě padesát, snad to bude stačit. Pokud ne, doplatím zbytek při předání." S těmi slovy pohodil Lionim zlaté mince na těžký dřevěný stůl a zanechal stále se mračícího Vanise za zády.

Galetor přikryla tma. Mumraj města se přemístil do hospod a nevěstinců a světla budov vytvářela nádhernou scenérii při pohledu z Lionimovy kanceláře severní věže, kde na rozdíl od ulic panovalo až příliš velké ticho. Vanisova zásilka dorazila v pořádku a včas, takže Lionim mohl opět s poklidem tisknout hrot brku na nekonečné hromady listů obsahující nejrůznější zápisy porad a náležitostí, které si lady Astonhome přála evidovat.

Už nyní toho bylo až příliš a Lionima měla čekat ještě ta největší porada za posledních pět let.

Do města se měli sjet všichni zástupci okolních panství, vesnic a dalších okrsků, aby společně prodiskutovali budoucí spolupráci a rozmach celého státu, jenž neustále rostl jak na rozloze území, tak na počtu obyvatel. šuškalo se, že právě lady Astonhome se stane tou, která si vezme vše na starosti, jelikož svou precizností byla známá široko daleko. To však ona sama vyvracela a každého, kdo něco podobného nadnesl, uklidnila dlouhým monologem o vlastních plánech a představách toho, kdo by měl na tuto pozici nastoupit. Sám Lionim nevěřil tomu, že by se něco takového mohlo stát a v duchu si také tajně přál, aby se tomu tak nebylo. Přeci jen by to znamenalo mnohem více práce pro všechny její poddané a tím pádem i pro něho.

Do poloprázdné sklenice si dolil víno ze džbánu a přemítal nad uzávěrkou posledního měsíce. Spokojeně se usmíval, jelikož věděl, že jeho zápisy sedí do posledního detailu a nic mu tak nemohlo uniknout. Za zvuku praskání a vrzání starých prken podlahy přecházel po místnosti sem a tam, jako by právě přednášel před nastoupeným řadem nově příjmutých poskoků, kteří se s velkým nadšením hlásili do služeb lady Astohome s vidinou jednoduché práce za tučnou odměnu. Myšlenkami utekl kamsi zpátky do minulosti svých začátků, kdy na takovém místě stál právě on.