Streets of Galetor II. díl

Lionim, jako mladý nezkušený poutník, přicestoval do Galetoru, aby se stejně jako mnozí, ucházel o místo ve službách lady Astonhome. Ta v té době ještě nepatřila mezi vysoce postavené osoby tohoto města, ale její názory, činy a rozhodnutí se už tak brzy nesly přes celé moře. Jako mladá ambiciózní žena se totiž snažila změnit práva a povinnosti obyvatel, což tehdejší vládě nebylo zrovna po chuti.

Po příjezdu tak na Lionima čekalo velké překvapení v podobě všudypřítomného mumraje, a absolutního nezájmu obyvatel o své okolí. Snad všech, kdo kolem něj prošli, se optával na cestu, detaily nebo jakoukoliv informaci, která by jej přivedla na správné místo. Kromě hromady nadávek, bručení a nechápavých pohledů se mu však nepodařilo získat nic. Dlouhé měsíce tedy zůstával sám opuštěný v ulicích, kde sháněl přístřeší u prázdných stánků, přede dveřmi hospod, a jen zřídkakdy se mu podařilo získat přízeň některého ze shovívavějších místních, kteří mu na pár nocí nabídli střechu nad hlavou. Přesto všechno se nadále snažil dopídit k tomu jedinému, kvůli čemu sem přijel. Nadále pokračoval v pro všechny velmi obtěžujícím dotazování, sledování a získávání informací, až se jednoho dne jeho neoblomná píle vyplatila.

Toho odpoledne se přes Galetor přehnala silná bouře. Po ulicích se valila bahnitá řeka, ve které se Lionim snažil dostat na tradiční trh ve středu přístaviště. Jelikož jej měli všichni za prazvláštního pobudu, několikrát v ní za svou cestu skončil se zabořeným obličejem, po škodolibém strkání a podrážení noh místních "vtipálků". Ti na něj s hlasitým smíchem pořvávali urážlivé nadávky, a dopřávali mu jednu bahenní koupel za druhou, až nakonec skončil tak ušpiněný, že jej bylo těžké rozeznat od hliněných soch, které tvořil jeden z prodejců v nedaleké dílně. Jakmile však dorazil na trh, podařilo se mu zmizet v davu, kde se opatrně proplétal mezi jednotlivými stánky, kupci a prodejci, a po očku hledal alespoň jednoho z mužů, o kterých věděl, že patřili do služeb nynější hlavy Galetoru. Spíše to však vypadalo, jakoby se po nich zem slehla.

Uličky se totiž hemžily leštěnou zbrojí strážných, koženými vestami dělníků, upocenými oděvy námořníků, ale nikdo z přítomných na sobě neměl onu výraznou róbu, kterou se příslušníci lady Astonhome od ostatních už na první pohled lišili.

Lionima kdosi chytnul za rameno a prudce jej přimáčknul ke zdi. Ten instinktivně zavřel oči a připravil se na ránu do obličeje. Musel to přeci být některý z těch chlapíků, kteří si určitě nechtěli svůj chodící cíl posměšků nechat utéct.

"Co tu chceš?! Vypadni, ty špíno!" ozval se místo toho hrubý hlas, a Lionim ucítil studenou železnou rukavici, která ho sevřela kolem krku.

"Já,... já,..."

"Ty co? Tady nemáš co pohledávat. Zmiz mi z očí nebo ..." Strážného, který podle tónu hlasu Lionimovi nabízel poslední možnost, aby se mu ztratil z očí, náhle někdo přerušil.

Lionim pomalu otevřel oči, aby spatřil starce oděného právě do takové róby, kterou hledal.

"Sire Taledosi, tohle snad nebude nutné," usmál se stařík na mohutného svalovce.

Ten na něj vrhnul velmi nepříjemný pohled, podobající se tomu, jejž měli někteří z rváčů, kterým v oblíbené hospodě někdo zasedl jejich místo.

"Mistře," odvětil mu strážný a s povrchním syknutím pustil Lionima na zem.

Téměř plešatý stařík jen lehce přikývnul, a s elegantně nastavenou rukou pomáhal Lionimovi zpátky na nohy.

"Tak to Vy jste ten, o kom se tu poslední dobou tak diskutuje?" pronesl s úsměvem k Lionimovi, který se ze sebe snažil sundat všechnu špínu.

"Vy,...vy jste,..."

"Omlouvám se. Olumir Patern, mistr a hlavní písař lady Astonhome."

"Já,...já vím, kdo jste, ale jak to že,..." vykoktal ze sebe zmateně Lionim a vystrašeně kontroloval všechny kolem, jestli si náhodou někdo nevšiml, že spolu mluví.

"Nemusíte se bát, příteli. Už nějakou dobu o Vás vím, ale znáte to. Zkuste si v tomhle městě někoho najít, že?" Lionim nevěděl, co má odpovědět.

S tupým výrazem hleděl na ušlechtilého muže, který se nyní do široka usmíval a tvářil se, jako by se nic nedělo.

"Pojďte za mnou. Na chvíli si sedneme u Mořského ďasa. Nejdřív Vám, ale seženeme nějaké slušnější čisté oblečení." Patern mu pokynul rukou k odchodu, ale Lionim ještě chvíli zůstával jen nechápavě civět.

Proč mu tohle vše nabízí? To celou dobu věděli, že je v Galetoru? Proč se nepotkali už dřív, když on je tu hledá už tak dlouho? Má za ním vůbec jít? Jsou vůbec takoví, jak se povídalo? Lionimovi běhala hlavou jedna otázka za druhou.

"No tak, příteli. Směle za mnou! Máme hodně co dohánět," pobídl znovu Patern zamyšleného tuláka, a společně zamířili do útrob přelidněného tržiště.

Po dvou hodinách už společně seděli v útulném prostředí Mořského ďasa. Místo zablácených hadrů se Lionim nyní hřál v teplém čistém úboru, a dopřával si vydatné pečeně, kterou jeho nově získaný přítel objednal na vlastní účet. Žaludek mu přitom blaženě skučel, a tělo začalo nabývat dlouho ztracenou energii.

"Nuže. Jak dlouho jste vlastně v Galetoru?" optal se Patern, který si pozorně prohlížel hladového strávníka, který do sebe nekontrolovaně cpal jedno sousto za druhým.

"Sedm měsíců, pane."

"To už je dlouhá doba. Věřím, že jste se za tu dobu dostal na zajímavá místa, že? Co říkáte zdejším lidem?" Lionim odsunul talíř trochu stranou a otřel si pusu do vyšívaného kapesníku, který mu Patern k tomu všemu oblečení pořídil.

"Nic moc, abych pravdu řekl. Čekal jsem trochu něco jiného."

"Přesně! Přesně! A proto tu je lady Astonhome," Patern se spokojeně opřel na židli a dopřál si velký doušek z dřevěného tupláku studeného piva.

"Co s tím chce ale zrovna ona udělat? Pokud vím, tak nemá zrovna hlavní slovo, a mezi ostatními je oblíbená, asi jako já." Lionimova věta znovu vykouzlila Paternovi na tváři široký úsměv.

"Ještě toho tolik nevíte, milý příteli," pronesl k němu polohlasně, zatímco se ostražitě rozhlížel po místnosti, jako by nechtěl, aby někdo věděl, o čem si tu právě povídají.