Sweetness

Nikdo neměl ani tušení, že se něco podobného chystám udělat. Seděl jsem ve svém autě a mířil kamsi, kde na mě čekal mnou předem určený konec. Hustě pršelo a od mokré silnice se jako drahokamy odrážely malé kapičky všudypřítomné vody, která stékala po předním skle vozu a vytvářela malinkaté cestičky, jenž jsem s poklidem sledoval.

Patřičně jsem se ani nevěnoval řízení, jelikož pro mě byla cesta méně důležitá, než by správně měla být. Dumal jsem nad událostmi posledních měsíců a stále dokola si přehrával okamžiky, jenž mě dovedli k tomuto rozhodnutí.

Na jazyku se mi rozprostřela prapodivná chuť zbývajícího alkoholu, který mi ve velké dávce koloval v žilách, a spojoval se se štiplavou, avšak velmi nechutnou příchutí cigaretového kouře. Ta kombinace mi tančila v ústech, a žadonila po mé přítomnosti. Chtěla se znovu rozprostřít a roznést své kroky dál po těle tak, jako tomu bylo předtím. Poddával jsem se těm tónům, jako by mi měli pomoci najít spásu, jenž jsem nedávno přestal hledat.

Znovu jsem si tedy zapálil další cigaretu z téměř dokouřené krabičky, a ležérně svíral volant v rukou. Nechával jsem jej prokluzovat sem a tam. Získával stejnou volnost, jako moje mysl. S každou další zatáčkou se mi vytrácela jedna z představ, kterou nahradila další, a takto se mezi sebou střídaly, jako účastníci konkurzu chystaného představení. Představení, jenž nebude mít honosný plac, diváky a neskončí bouřlivým potleskem. Pouze do nekonečna se rozprostírajícím tichem. Neustálý klid, jenž ukončí jejich zběsilý pochod a umlčí je navždy. Těžce jsem potáhl do plic štiplavý kouř, a do nosu se mi společně s ním dostala i vůně čistících přípravků, od kterých mi stále byly cítit prsty. Jak já tu vůni miloval.

Na mysl se mi vedrala vzpomínka na precizní úklid skromného příbytku. Nechal jsem jej daleko za zády v perfektnímu stavu, bez jediné šmouhy či nedostatku tam čekal na můj návrat, který se konat nebude. Cesta sice ještě nekončí, ale konec se blíží. Kdyby to šlo, odešel bych ze světa tak, aby s mým tělem nebyly žádné starosti. Zabalil bych jej do vaku, oblečen do svátečního obleku a nachystal jej již předem ke smutečnímu obřadu. Tak však neodchází nikdo.

"Smrt je prevít," pronesl jsem si pro sebe a opět do plic nasál ten odporný štiplavý, leč omamný dým.

Lechtal mi bránící se hrdlo, jenž odmítalo přijmout nespočet toxických látek, které měly za úkol zamořit mé tělo. Marně se však snažily najít skulinko, ve které by se schovaly, jelikož většinu prostoru již zabírala nezkrotná a nelítostná rakovina, požírajíc mě zevnitř. Pousmál jsem se nad myšlenkou, jak to musí vypadat, když někdo tak urputně snaží a nenalézá nic jiného než vlastního soka, jenž už dávno okupuje dříve netknuté prostory. Chvíli jsem je tam ještě zdržel. Do poslední vteřiny jsem je nechával spalovat, trýznit a škodit mi, dokud mé tělo samo instinktivně nezareagovalo a donutilo mě je propustit. Kouř se rozprostřel na přední okno, vytvořil jemnou páru a zakryl můj výhled na drahokamy vykládanou silnici.

Byť se nejednalo o nic výstředního, nacházel jsem v útvarech neviděnou krásu. Možná za to mohl alkohol, jenž mi svými dlouhými prsty šálil zrak, možná psychické rozpoložení, ve kterém jsem se nacházel. Jisté však bylo, že právě teď a tady, se mi před očima odehrává hra všemožných tvarů, která mě konejší před hrůznou budoucností. úmyslně jsem si nechal do hlavy vstoupit další ze vzpomínek. Před očima mi nyní tančila v rudých letních šatech, jejíž dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až po pás. Na tváři měla líbezný úsměv a pohledem mě zvala k sobě.

"Veroniko," povzdechl jsem si a prosebně natáhl ruku k imaginárnímu obrazu dokonalosti.

Prsty mi projely skrz její štíhlé tělo, a ona dál tančila, jako by se nic nestalo. Nepřestávala se usmívat, a mé srdce při tom pohledu plesalo radostí. Z očí mi vytryskly slzy. Stejně jako vše ostatní, i ji nechávám kdesi samotnou, opuštěnou a nic netušící čekat. Čekat na sobeckého přítele, který se rozhodl, že tento svět již není tím správným místem pro něj.

Vše se mi začalo opět hroutit. Těžce získaný klid na duši byl ta tam, a místo něj se na povrch vydrala panika a pochyby o mých činech. S tichou modlitbou jsem svíral v dlaních kříž na řetízku, jenž mi vysel na krku a odříkával neslyšná slova, prosíc o odpuštění a pokoj duše. S každou další větou se mi v hrudníku ozývalo konejšivé teplo, a pomalu prostupovalo do dalších částí těla. Když jsem však otevřel oči, droboučká Sophie již netančila. Dívala se na mě ztrápeným vyděšeným výrazem, a stejně jako mě, i jí z očí nyní tekly dlouhé slané proudy slz.

"Už bude po všem, Veroniko," špitl jsem opět k ní a prstem ji přejel po tváři, jejíž jemnou kůži jsem si dokázal živě představit.

Pak už se mi obraz rozplynul do neznáma a já opět seděl v jedoucím autě sám. Krajina kolem mě ubíhala a okolí plakalo v prudkém dešti.

"Načasování nemohlo být lepší," prolétlo mi tiše ústy, zatímco jsem ochotně tlačil plynový pedál blíž k podlaze.

Vůz skučel, ale dál žadonil. Lačnil po rychlosti, o které jsme oba věděli, že ji jen těžko zvládne. Bojácně se však rval, jako kůň, a já znovu přidával. Blížil se konec. Cesta se rovnala a končila kdesi za horizontem. V momentě, kdy jsem se s dalším výtryskem slz chystal strhnout volat ostře vpravo, se oblohou prohnal bílý zářivý blesk, jenž dodal scenérii na dramatičnosti. Oddaně jsem si odepnul pás a lehce jej s poklidem proklouznout mezi prsty. Stejně tak jsem i přijmul svůj odchod. Poslední krok, jenž mě měl přivést na lepší místo. Pryč od světa bolestí, strastí, smutku, nenávisti a zkaženosti dnešní doby. Znovu jsem zašeptal: "Veroniko."

V ten moment však již vůz mířil vstříc hlubokému příkopu, který mě společně s ním následně vymrštil prudce zpět na vozovku. Bylo slyšet, jak pod náporem obrovského tlaku skučí pneumatiky, a jednotlivé jeho části se tříští o blyštivý asfalt. Mé bezvládné tělo sebou házelo sem a tam. Nechával jsem jej dělat vše, co si zamanulo, ignoroval jsem bolest, jenž přicházela ze všech stran a pomalu ztrácel vědomí. Teprve, když mi hrudník proťal ostrý kus plechu, naposledy jsem vydechl. Ještě jednou jsem ucítil pachuť alkoholu a cigaret, zároveň však sladkou vůni poklidu, jenž se zmocňoval mého těla. Svět kolem potemněl. Drahokamy ne cestě se proměnily zpět na obyčejné kapky vody, a uprostřed ničeho se nyní válely jen kusy mého auta, které ve svých útrobách ukrývaly mé chladnoucí mrtvé tělo.

"Nikolasi," sténal donekonečna Veroniky sladký hlas, jenž mě vyprovázel k věčnému odpočinku.