To Survive

I. část

06.01.19

 

Mike znovu pracoval dlouho do noci.

Nebylo to u něj nic neobvyklého, jelikož jeho práce programátora častokrát vyžadovala noční kontroly databází, systémů a jednotlivých funkcí, již hotových řešení. Dnes ho však od spánku držela dál naprosto jiná věc.

 

Mnohdy se stávalo to, že si klienti na poslední chvíli vymysleli "poslední" úpravy, avšak tentokrát byl Mike nucen předělávat značnou část zdrojového kódu.
"Blbečci, měli by si to zkusit sami," zaklel si sám pro sebe, zatímco z krabičky vytahoval další z cigaret, které se mu za večer hromadily v přeplněném popelníku.

Znaveně potichu sledoval nekonečné řádky kódu, který si vyžadoval naprosto dokonalou kontrolu, jelikož byť jen jediná chybka mohla mít fatální důsledky na celkovou funkci programu, a to si Mike nemohl dovolit. Posledních pár týdnu totiž kvůli tomuhle projektu ani nevytáhnul paty z domu.

 

Po jindy perfektně uklizeném a vytříděném bytě se nyní povalovaly prázdné krabice od jídla, talíře, nedopalky a spousta dalšího odpadu, který Mika vedl k pomalému, ale jistému šílenství. I přes to se však rozhodl vše obětovat tomu, aby bylo přání zákazníka splněno do posledního detailu. Nemohl tedy ztrácet čas úklidem, spaním nebo jiným rozptýlením, jenž by jej od práce zdržovalo.

 

Aby svému tělu pomohl zůstávat stále při smyslech, vléval do sebe jeden šálek kávy za druhým tak, že se mu nyní na stole rozprostíral od jednoho konce na druhý zástup ušpiněných hrnků. Stále to však nepomáhalo natolik, aby se jeho oči občas samovolně nezavíraly.

Sám sebe již několikrát přistihl, jak jen tupě zírá do monitoru, jehož modrá záře jasně osvětlovala místnost, a prodlužovala prapodivné stíny všudypřítomného nepořádku. Celou scenérii pak podkresloval jemný popel a hustý kouř z cigaret.

 

Venku totiž panovala velmi horká letní noc a vzduch se téměř nehýbal. Díky tomu se kouř držel uvnitř místnosti a zahaloval Mika do poloprůhledného pláště, jenž ho nemilosrdně štípal na plicích.

 

Mike se znovu na chvíli zastavil. Oči ho pálily natolik, že další vteřiny sledování monitoru byly, jako by si do nich vsypal sůl.

Vstal tedy ze židle a dnes již po několikáté se vypravil ke starému kávovaru, jenž mu měl dopomoci k získání alespoň špetky energie k dalším několika málo desítkám minut bdělosti.

V ten moment se mu zároveň na stole rozsvítil displej telefonu. Na obrazovce se pomalu ze strany na stranu vznášela modro-bílá ikona značící nově příchozí e-mail. Mike se ho však v mžiku rozhodl ignorovat, jelikož jeho pohled prvně dopadl na velké tučné číslice. Byl tak zabraný do práce a touhy splnit dříve slíbený termín odevzdání, až se noc překlopila v ráno a tak na něj nyní svítila ta čtveřice čísel: "5:27".

"Panebože," špitl do ticha a znovu si promnul oči, aby se ujistil, že ho jen přes únavu nešálí zrak.

Nebylo tomu tak, obrazovka stále ukazovala to samé.

 

Vyndal tedy z police cosi, čemu by se asi jen těžko dalo říkat hrnek, a vložil jej pod výusť kávovaru. Za jeho hlasitého pískání, kvílení a dalších podivných zvuků si pročítal titulky článků informačního portálu.

"10 rad, jak zlepšit Váš spánek,...5 typů pro zdravější tělo,...Začal užívat Lorapit, a do druhého dne přestal se svým zlozvykem!"

Mike už ani nevěděl, co si má myslet. Je už tak unavený, že mu jeho vlastní tělo nutí tohle vidět nebo jsou opravdu články mířeny cíleně přímo na jeho situaci? Ví snad někdo o tom, co tu dělá?

Dlouze si potáhl z cigarety ležérně přilepené v koutku úst a otevřel jeden z článků seriózního webu: "Arefortská klinika dnes přijala dalších 12,...".

Ještě než vůbec stačil nadpis dočíst, cvaknul tiše kávovar a na monitoru se rozblikala zelená ikona značící úspěšné ladění jedné z provedených úprav. Mike tedy bez váhání se "šálkem" v ruce zasedl znovu k počítači a mezi stovky příkazů přidával nové a nové.

 

Práce mu šla od ruky a během několika málo minut se dostal téměř na konec svých úprav. Zbývalo tedy už jen vše zkontrolovat a upravit průvodní,...

"Sakra, dokumentace! Kam jsem to dal?!" rozčiloval se, když prohraboval hromadu odpadků na stole.

 

Postupně odkrýval staré svačiny, obaly od sušenek a prázdné plechovky od energetických nápojů, až konečně spatřil roh obsáhlé několikaset stránkové průvodní dokumentace. Zběsile po ní sáhl, přičemž na ní však shodil jednu k plastových krabiček, z níž se přímo na listy rozlila oranžová hustá zapáchající omáčka.

"Kurva! Kurva! Do prdele!" Mike měl chuť celý stůl i se zbytkem bytu obrátit vzhůru nohama.

Nervy mu už tím vším jeden po druhém praskaly a vzteky si zarýval nehty hluboko do dlaní. Mikovo běsnění však cosi přerušilo.

 

Prvně to téměř přeslechl, pak se ale začal trochu více soustředit. Krev mu však začala v žilách vřít o to víc, když zjistil, že se jedná o hořejší byt, ve kterém bydlel jeden z mladých párů, který mnohdy nedbal na ostatní nájemníky domu, a vydávali často dost nevhodné zvuky.

Na jednu stranu je celkem chápal, byli totiž téměř stejného věku, avšak zrovna dnes, teď v tuhle hodinu, si ty výkřiky a dupání mohli odpustit.

 

Už se skoro chystal vyběhnout z bytu se slušnou salvou nadávek, když se však v momentě zahlásil o pozornost Mikeův telefon.

Na displeji se za hlasitého zvonění třásl nápis "BUDíK" a Mike si uvědomil, že nyní je jeho časová krize ještě větší.

Bez váhání a s těžkým povzdechem tedy znovu zasedl k počítači a začal přepisovat části sáhodlouhého dokumentu.

 

Poslední tři kategorie. Hluk horního bytu se vracel v nepravidelných intervalech, ale Mike ho už jen stěží vnímal. Oči měl otevřené sotva na pár milimetrů a hlava mu padala neskutečnou únavou. Jeho tělo mu po všech stránkách dávalo vědět, že už má dost a potřebuje si odpočinout.

Času bylo ale ukrutně málo, sotva pět hodin, a zbývalo ještě tolik práce.

 

Rozhodli jste, že má Mike:

 

A) Dokončit projekt

B) Jít si odpočinout

 

II. část

13.01.19

 

Přes veškerou únavu se Mike rozhodl pokračovat v práci. Ze začátku vše vypadalo velmi nadějně. Během dvou hodin díky svému sebezapření dokázal dokončit většinu všech kategorií, a tak se mu nyní na stole válelo už jen pár posledních stran, které si vyžadovaly několik málo desítek minut jeho pozornosti. Čím více se však těšil na zasloužený odpočinek, tím více se mu únava dávala najevo.

"Už jen chviličku," povzbuzoval sám sebe Mike a z krabičky vytáhnul další cigaretu.

Dlouze z ní potahoval a s hlasitými výdechy vypouštěl štiplavý kouř vysoko ke stropu. S ním však jakoby odcházely i poslední zbytky energie, kterou v sobě nacházel. Oči se mu v pravidelných intervalech samovolně zavíraly, hlava padala dolů a Mike nedobrovolně usínal. Čerstvě zapálená cigareta mu upadla rovnou do klína, kde si razila svou žhavou cestičku skrze ušpiněné kalhoty rovnou k Mikovým stehnům. Ten však její blížící se rozpálený hrot nijak nevnímal a dál na židli škubal hlavou.

 

Ozvalo se hlasité bušení na dveře. Mike leknutím rychle vyskočil na nohy, přičemž ucítil nečekané pálení na vnitřní straně stehna. Zmateně začal poskakovat po pokoji a vyklepával popel z klína. Několikrát přitom zakopl o hromadu odpadků rozmístěných po celé místnosti a v první volné chvíli sáhl po telefonu. Obrazovka ukazovala "8:45". Nespal tedy dlouho, asi půl hodiny. Stejně si za to však vynadal. Ozvalo se další bušení, tentokrát delší a ještě důraznější. Kdo by to mohl v tuhle hodinu být? Rozespalý a ještě stále unavený Mike se pomalu soukal ke dveřím. V momentě, kdy vzal za kliku se dveře rozetřásly dalších hlasitým boucháním. Mikovi z toho třeštila hlava a tak je instinktivně znovu zatlačil zpátky, jakoby jim to snad mělo od hlasitých ran pomoci. Zároveň však proti němu kdosi zatlačil z druhé strany tak silně, až Mika shodil na zem.

"Sakra! Promiň Miku!" omlouval se polohlasně někdo, kdo se Mikovi skrýval v oslepující záři světla na chodbě.

"Co to má znamenat?!"

"Potřebuju pomoc, hned!"

Mika ze země zvedla silná mužská paže, která ho rychle vymrštila zpátky na nohy. Chvíli mu ještě trvalo, než rozeznal detaily tváře nečekaného návštěvníka, ale pak už mu byl jeho obličej dost známý.

"Sakra, co tu děláš? A co to tam nahoře blbnete?" spustil zostra ke svému sousedovi, kterému by měl vlastně spíš děkovat, že ho nejen nyní probudil.

"Je to tady! Musíš mi pomoct."
"Počkej, počkej. Co to meleš? Jak pomoct, co je tady?" Mike nechápal, co po něm chce.

Snad to bylo tou únavou, nebo že by ještě spal? Proč by hlavně běžel zrovna za ním, když je tu hromada dalších sousedů, kteří navíc bydlí blíž k jeho bytu.

"Ona rodí Miku!"

Mike ztuhnul. V momentě mu projel po zádech mráz, do žaludku spadl těžký kámen a hrdlo se mu sevřelo do úzké trubičky.

"Co,...Co,...Rodí? Gerry, já ale nemůžu, já ..." vykoktal ze sebe, zatímco mu oči létaly ze strany na stranu a všude možně něco hledaly.

"Miku prosím. Jsi tady jediný, kdo má auto, a já ji potřebuju dostat do nemocnice. Nikdo jiný tady není! Prosím pomoz mi."

"Nikdo jiný tu není? Co to je za blbost?" zeptal se Mike sám sebe a rychle vyrazil předními dveřmi na parkoviště před domem.

Gerry nelhal. Na celém place bylo jen jeho auto a ta stará, již mnoho let nepojízdná plečka správce domu.

"Kde je? Kolik máme času? Máš všechny její věci?" Mike vběhl zpátky do domu, a zatímco kolem sebe plival jeden příkaz za druhým, začal se soukat do jakéhokoliv slušnějšího oblečení, které mu v tom zmatku padlo pod ruku.

"Gerry,...Běž nahoru, vezmi Mariu, já připravím auto a hned jsem u Vás," pokračoval dál v příkazech, a snažil se tvářit tak, jakoby přesně věděl, co dělat.

Neměl však nejmenší tušení. Nic jiného jim ale nezbývalo. S hlavou bouřlivých myšlenek se prohraboval odpadky na poličce, kde měly ležet jeho klíčky od auta. Tiše sám sobě neustále nadával. Jak mohl dopustit, aby to tu vypadalo takhle? Vždyť kvůli tomu všemu dokonce zapomněl na své přátele.

Ze sebekritického dumání ho však vyprostil hlasitý ženský nářek. Gerry byl už se svou těhotnou přítelkyní na chodbě. Mike tedy vyběhl z bytu, vyskákal schody po dvou nahoru, čapnul všechny tašky, kterými byl Gerry ověšený, a znovu upaloval dolů k autu. Vše natlačit do malého kufru, a nastartoval motor, jenž začal hlasitě skučet. Po takové době, po kterou tu stálo se ani nebylo čemu divit. Teď jsou tu ale důležitější věci. Znovu vběhl do domu, kde téměř novopečeným rodičům zbývala jen dvě patra dolů. Jelikož už měl vše připravené, opatrně avšak dostatečně rychle snesli společně s Gerrym Marii k autu, kde ji pohodlně usadili a Mike rychle naskočil za volant. Gumy hlasitě zahvízdaly pod náhlým náporem plynu a Mike zběsile vyrazil směrem k několika kilometrům vzdálené nemocnici.

"Bude to dobrý, zlato. Za chvíli tam jsme."

"Holčička. Musí to být holčička Gerry."

Marie byla naprosto klidná, zato Gerry vyšiloval. Mike sice ani pořádně nevěděl, co se děje, ale i tak mu přišlo jejich chování divné. Prakticky kdykoliv byl totiž právě Gerry ten "drsňák", kterého jen tak něco nevezme za srdce, natož aby projevil strach. Nyní z něj však byl ustrašený chlapeček, snad ještě větší než Mike, a to bylo co říct.

Jak se cesta autem prodlužovala, začal si Mike postupně uvědomovat, co všechno se semlelo. Vyrazili totiž tak rychle, že nic z toho nevnímal, a teprve teď měl možnost si to všechno zpětně přebrat. Srdce mu přestávalo divoce bušit a o slovo se znovu začala hlásit předchozí únava. Čím více se soustředil na cestu nebo jejich odjezd, tím více se mu oči zavíraly. Bedlivě tedy poslouchal ty dva vzadu, aby udržel sám sebe vzhůru. Jejich konverzace však nebyla zrovna nějak záživná. Hádky o pohlaví, přes jméno, různé scénáře toho, jak to dopadne, a vlastně celá ta problematika zrovna teď Mika nějak moc nezajímala. Znovu tedy přidal plyn a všemožnými kličkami mezi ostatními automobily se prokousával blíž k městu.

 

Dnes ráno jich tu bylo nějak moc, možná až příliš. Několikrát kolem nich dokonce projela záchranka nebo hasičský vůz. Tiše si vždy zanadával za to, že je nemůže nějakým způsobem zastavit. Zároveň však věděl, že oni musí pomáhat i jinde. Jen mu nelezlo do hlavy, proč jich projelo tolik.

"Miku! Jak ještě dlouho?" okřiknul ho Gerry, který si všiml, že Mike začínal zpomalovat tím, jak se ztrácel ve vlastních myšlenkách.

"Dej mi pět minut," odpověděl Mike, zatímco opět tlačit plynový pedál až na podlahu.

 

Konečně se dostali na horizont. Během té chvíle je těsně minulo hned několik aut, a Mike se při tom ujišťoval, že nic z toho neviděla Marie. Ta se naštěstí věnovala jiným věcem a zdálo se, že ani nevnímá jejich rychlou jízdu. U Gerryho tomu bylo jinak. Vždy si ve zpětném zrcátku vyměnily naštvaný a omluvný pohled, ale oba věděli, že se nyní hraje o čas.

Pohled na město byl odtud nádherný, přesto dnes poněkud zvláštní. V domech i na ulicích se to hemžilo nespočtem světel. Nejinak tomu bylo i na jednom z kopců, kde se k vysoké bílé budově táhla dlouhá šňůra brzdových světel hromady aut. Mike však věděl, jak se tam dostat rychleji než ostatní.

Prudce strhnul volant doleva, a úzkými uličkami se hnal k jejich cíli. Zbývalo už jen posledních pár odboček. Marie už jen těžko zvládala její bolesti a Gerry na Mika neustále něco pořvával nebo jej chytal za rameno.

"Už jsme skoro tam!" zaradoval se Mike a ještě více přidal, když před sebou uviděl budovu s rozmazaným nápisem "NEMOCNICE".

V ten moment však cosi narazilo do vozu. Mike zběsile kroutil volantem ze strany na stranu, aby auto vyrovnal. To se však hnalo vstříc svodidlům, která ho vyhodila vysoko do vzduchu, odkud s hlasitým řinčením plechů a burácením motoru dopadlo do příkopu.

 

Mike se probral po několika hodinách, hlava jej bolela jako střep a v uších mu zvonilo jako ještě nikdy předtím. Všude byly kusy skla a jiných částí automobilu. Bezpečností pás jej škrtil kolem krku, a zdálo se, že se při pádu celé auto otočilo přes střechu. Mike se rozhlédl po okolí. Z budov vycházel kouř a oheň, o kterých se mu nechtělo věřit, že jsou opravdové, jelikož tam ještě předtím nebyly. Navíc musí přeci dostat Marii dovnitř.

"Gerry! Gerry jste v pořádku?!" kontroloval své pasažéry, zatímco si sám uvolňoval pás kolem krku.

Jakmile se k nim však otočil, znovu se mu sevřelo hrdlo. Tentokrát za to nemohl pás, nýbrž pohled na zadní sedačku. Gerry i Marie zde bezvládně leželi přimáčknuti na dveřích, které pokrývala velká krvavá skvrna.

 

Rozhodli jste, že má Mike:

A) Zůstat ve voze a zkusit jim sám pomoci

B) Jít sehnat pomoc ven

 

III. část

20.01.19

 

"Gerry?! Gerry?! Do hajzlu, Gerry!" křičel Mike, zatímco se snažil rukou natáhnout alespoň k jednomu z nich.

Zkroucené plechy a silný kmen stromu procházející skrz celý vůz, a rozdělující prostor na pomyslné dvě poloviny, ho však nepustili dál, než na několik desítek centimetrů daleko od Mariiných nohou.

"Kurva! Do hajzlu! Vydržte! Já někoho přivedu!" ubezpečoval dál své nehybné pasažéry, a snažil se nemotorně dostat ven z auta.

Prudce škubnul nohou. Plechy i panty dveří, o které se opíral, povolily a Mike tak spadl rovnou do střepy pokryté trávy. Byť jeho pád nebyl nikterak velký, ze sedačky to na zem byl sotva metr, Mikovi projela hrudníkem neskutečná bolest. Ještě dobrých deset minut se tak jen převaloval na zemi a těžce oddechoval, zatímco se cítil, jakoby mu někdo lámal jedno žebro po druhém.

"Já,... já musím,..." opakoval si sám sobě.

S vypětím všech sil se pokusil dostat na nohy. Ty však i přes veškerou snahu spolupracovat nechtěly, a tak společně s otřesenou hlavou, poslaly Mika znovu zpátky na zem, kde mohl jen s obličejem zabořeným do trávy sledovat, co se vlastně kolem něho děje.

Stále cítil únavu ve svých očích, a jen těžko rozpoznával detaily okolí. Plameny šlehající z oken nemocnice se mu slévaly v jeden a v dálce pobíhaly ze strany na stranu divně rozmazané tečky. Mike musel někoho najít. Nemůže tu přeci Gerryho a Marii takhle nechat. Ještě přeci nemohou být mrtví. S těmi myšlenkami se pomalu plazil k silnici, odkud sem do příkopu spadli. Díky rozervaným svodidlům se mu podařilo alespoň sednout, a zároveň se mu naskytl výhled na celé město. Plameny a kouř stoupaly snad z každé budovy. Bylo slyšet troubení aut, houkání sirén, výbuchy, tříštění skel a křik přicházející snad ze všech stran.

"Co se to děje?" zeptal se sám sebe Mike, a do očí se mu pomalu hrnuly slzy.

Hlavou mu běhaly myšlenky na nejbližší, kteří v městě žili, a nechtěl si připustit, že by se jim mohlo cokoliv stát. V části města, kde bydleli, se totiž rozhořely nové plameny. Jeden po druhém pohlcovaly jednotlivé domy, a Mike jen zíral na tu všudypřítomnou hrůzu, která se mu rozprostírala před očima.

"Musí být v pořádku. Určitě jsou už pryč. Museli odjet!" snažil se do své hlavy násilím nacpat opačné myšlenky, než které se mu do ní rvaly, "Teď musím pomoct těm dvěma. U nemocnice přeci musel někdo zůstat, ne? Jestli tam začalo hořet, všechny vyvedli a doktoři by mohli být venku."

Mike se znovu pokusil postavit na nohy. Jen těžko držel rovnováhu, avšak za neustálého podpírání se mu dařilo posouvat dál. Krůček po krůčku se blížil k budově, odkud byly čím dál tím hlasitěji slyšet různé výkřiky. Někdo tam tedy přeci jen musí být. Mike tedy přidal. Silně zatínal zuby a snažil se co nejrychleji dostat ke schodům, které vedli přímo ke vchodu. Jakmile se však pustil zdi, o kterou se opíral, nohy ho opět neposlechly a znovu skončil na zemi. Teď to ale nemohl vzdát. Nehty zarýval do betonu a po břiše se sunul k prvnímu schodu. Za hlasitého vrčení, které z něj vycházelo při výdeji posledních sil, se dostal na druhý, třetí, až nakonec zůstal na chvíli stát na malém odpočívadle. Kolem úst se mu ze slin utvořila bílá pěna a oči měl podlité krví. Na Mika v ten moment nebyl příliš pěkný pohled. Neustupující bolest hrudníku společně s pálením na plicích mu navíc nedávaly moc šancí na to, aby se rychle dostal až na vrchol.

"Ne! Jde o čas! Oni nemohou čekat!" popoháněl sám sebe.

Chytil se pevně zábradlí, znovu hlasitě zavrčel, a dostal sám sebe zpátky na nohy. Cítil, jak mu zběsile tluče srdce, a hlava praská pod náporem tlaku krve, který se do ní hnal. Musí však sám sebe překonat a dostat se nahoru. Zbývá už jen kousek.

Prostorem najednou zazněla střelná rána. Její zvuk se zdál Mikovi tak blízko, až mu připadalo, že mu kulka proletěla přímo skrz jeho tělo. Přišly další a další, Mikovi při každé z nich proběhl po zádech mráz a nohy mu tuhly na místě, jakoby nechtěly, aby pokračoval. Zároveň ho ale myšlenky hnaly vpřed. Musí zjistit, co se děje. Musí najít pomoc. Musí se tam prostě za každou cenu dostat.

Vyšplhal se tedy až na poslední schod, kde mu už došly síly, a padl na kolena. Z upoceného čela mu odkapávaly slané kapky potu, které se na zemi smíchávaly s malými kalužemi krve tekoucí mu z rozedřených rukou, avšak Mike ničemu z toho nevěnoval pozornost. Byl už totiž nahoře. Dostal se tam, kam potřeboval, a teď dozajista najde pomoc.

"Haló?! Pomoc! Prosím!" snažil se křičet na kohokoliv, kdo by tu mohl být, byť měl hlavu sklopenou k zemi a vyčerpaně zíral na praskliny v betonu.

"Prosím, pomozte mi někdo! Mám tady dva raněné!"

 

Najednou ho kdosi chytil za ramena.

"Děkuji. Prosím, jsou támhle dole. Musíte jít se mnou, doktore" opakoval znovu, aniž by zvedl zrak, jen rukou ukazoval kamsi dolů, odkud se až sem vybelhal.

Mike zcela jasně viděl ušpiněný plášť, ale přišlo mu zvláštní, že doktor nic neodpovídá. Jeho ruce byly nepřirozeně studené, což vzhledem k okolnímu žáru ohně nedávalo smysl, a z úst mu neskutečně páchlo, jakoby se snad živil odpadky. Doktor s Mikem podivně zacloumal a zaryl mu prsty do ramen.

"Doktore, prosím. Já pomoc nepotřebuju, ale oni ano. Běžte tam, rychle!"

Když Mike zvedl oči, veškerá krev v jeho těle ztuhla v hustou kaši, a srdce zamrzlo. Doktorova ústa byla totiž roztržena do obou stran, z krku mu tryskla krev, a dokonce ho notný kus chyběl. Jakoby mu jej někdo vyrval přímo z těla. Najednou se však tak nepřirozeně znetvořený muž začal po Mikovi sápat. Vší silou se ho snažil strhnout a zuby mu cvakaly, kdykoliv se přiblížily k jeho tělu. Mike byl na takovou rvačku až moc vysílený, doktor jej převalil na záda, a společně se oba kutáleli dolů ze schodů, které se předtím Mike takovou dobu snažil překonat. Skončili až na silnici, kde se Mike nedokázal z pádu dostatečně rychle sebrat, a tak se během okamžiku musel znovu bránit na zádech. V domnění, že mu to pomůže útočníka odlákat, mu zaryl prsty hluboko do otevřených ran, které mu prodlužovaly koutky úst až téměř k uším. Ten však, jakoby se nic nedělo, dále nebezpečně útočil na Mikovo tělo a snažil se jej roztrhat na kusy.

 

Mikovi už ubývaly síly. Z oblečení mu zbylo sotva pár cárů látky, a jen těžko držel doktorova ústa daleko od svého krku, kam se nebezpečně blížila. Vzduchem se však prohnala kulka. Čistý průstřel doktorovy hlavy zastavil jeho běsnění a vedle Mika dopadla sprcha smradlavé krve společně s drobnými kousky mozku. Mike odhodil bezvládné tělo stranou, a strachy se odsunul do keře, kde se začal celý klepat. Vždyť přímo nad ním někdo právě zastřelil člověka!

"Jste v pořádku, pane?" ozvalo se od schodů, ze kterých před chvíli spadli.

Mike neodpovídal. Stále civěl na mrtvé tělo. Pohled mu těkal sem a tam, a prsty se tahal za rozcuchané vlasy.

"To není pravda. Já spím. Tohle se neděje. Probuď se!" opakoval si sám sobě.

"Pane, udělal Vám něco? Kousnul nebo Vás škrábnul? Dostala se Vám někam jeho krev?"

Před Mika naklusal muž ve vojenské výstroji. U pasu se mu houpala puška, které mohl děkovat za život, a ustaraně se díval na Mika, který se v ten moment dokázal jen vystrašeně chvět.

"Kousnul? Jeho krev? Co to má znamenat? Proč ho vlastně zastřelil?" běhalo Mikovi hlavou.

"Pane, musíte okamžitě se mnou. Tady už není bezpečno a náš konvoj za chvíli z města odjíždí," pokračoval desátník Letther, což Mike vyčetl z odznaků a nášivek na vestě.

 

Hlasování bylo nerozhodné, proto bude pokračovat příběh kombinací obou voleb:

A) Jít s desátníkem ke konvoji

B) Požádat desátníka o pomoc s Gerrym a Marií

 

IV. část

03.02.19

 

Co má teď dělat? Co se to vlastně vůbec stalo? Proč mu ten doktor chtěl zcela očividně ublížit? Mikovi běhaly hlavou tisíce otázek, zatímco jen tupě zíral a desátníkovy ústa, která se pohybovala v neslyšných slovech.

"Jdeme! Konvoj už dlouho čekat nebude!" vyštěkl najednou Letther a chytil Mika za poslední pevně držící kus jeho oblečení, aby jej už konečně dostal na nohy.

Ten se však instinktivně vytrhnul z jeho sevření a začal se bránit.

"Ne! Ne! Ne! Já nemůžu!"

"Co to blázníte?! Tady nemůžete zůstat!"

"Musím! Musíte se mnou! Já... já tu mám dva raněné. Musíte mi s nimi pomoct!" opakoval stále dokola Mike, a oči mu běhaly ze strany na stranu.

Stále se nedokázal dostatečně zorientovat a probrat z toho, co se přihodilo. Lettherovi však pomalu začala docházet trpělivost. Jeho starostlivý výraz se proměnil v kamennou tvář, jenž dávala značit ustupující vůli o Mikovu záchranu.

"Pane, pokud okamžitě nepůjdete se mnou, už se odsud nedostanete."

"Prosím! Prosím, pojďte se mnou! Ještě nemůžou být mrtví! Ještě musí být čas." žadonil Mike.

Desátník se na chvíli odmlčel. Tiše sledoval vystrašeného muže, kterému z očí tekly potoky slz a jeho mysl se pomalu řítila do jistého kolapsu. Času nezbývalo mnoho. Konvoj byl připravený na odjezd. Všichni už jen čekali na něj. Stále je tu ale šance, že ten, kterému zachránil život, má pravdu. Co když jsou opravdu opodál další, které by mohli zachránit?

"Jak je to daleko?" optal se zasmušile Mika, a s vypjatou hrudí si přitiskl zbraň blíže k tělu.

"Jen kousek. Támhle v tom křoví."

Letther si ustaraně oddechl a pokynul svému přeživšímu k odchodu. Ten mu jeho rozhodnutí oplatil širokým úsměvem, který následoval příval nové pozitivní energie a šance na záchranu.

 

šli opatrně, přesto dost rychle. Letther v hlavě odpočítával minuty, které zbývaly do odjezdu, a doufal, že jen neztrácí čas. Se zbraní připravenou k okamžité akci kontroloval jejich okolí, zatímco se Mike nemotorně pohyboval po silnici, se zrakem upřeným k místu, kde nechal Gerryho s Marií.

"Už tam budeme. Už jen kousek," opakoval polohlasně spíše k sobě, než aby dodal desátníkovi důvěru ve správnost jeho rozhodnutí.

V momentě, kdy dorazily k proraženým svodidlům, se okolím rozezněl hlasitý výbuch, jehož vysoké oranžové plameny rozzářily oblohu nad západní stranou města. Oba se v ten okamžik na místě zastavili. Letther nervózně kontroloval každé místo kolem nich, odkud by mohl kdokoliv přijít. Mike však jen zasmušile svěsil ruce k zemi. Věděl moc dobře, co tohle znamená. Nikdo tohle nemohl přežít. Celá část města musela pod takovým žárem lehnout popelem, a pokud tam jeho nejbližší zůstali, jsou již dozajista po smrti. V jeho nitru se rozhostila beznaděj. Jako lusknutím prstu se z něj vytratila veškerá chuť pokračovat, a myšlenky na záchranu kohokoliv, na kom mu záleželo, byly tu a tam.

"Musíme jít. Už není čas!" pobízel ho desátník s hlavní stále namířenou kamsi do stinného koutka jedné z postranních uliček.

Mike však stále zůstával přibitý k zemi, a se slzami v očích sledoval vzdouvající se kouř. Lettherovi bylo jasné, že to pro něj musí být těžké, ale teď nebyl čas truchlit.

"A27 tady E885, hlaste se. Konvoj je připraven," zachrčela desátníkova vysílačka.

Ten ji z počátku rychle zakryl, s připravenou zbraní znovu zkontroloval prostor kolem nich, a jakmile se ujistil, že jsou v bezpečí, začal zpět hlásit další podivné kódy.

"A27 slyší. Mám tu 997 a 742. Prosím o ..."

Mike netušil, co to vše znamená. I tak však svou pozornost upřel na jejich rozhovor. Mají šanci na záchranu Marie a Gerryho? Bude desátník odvolán a nechá ho tu samotného? Co vlastně všechny ty příkazy znamenaly?

"Musíme okamžitě jít. Chvíli jsem nám získal, ale musíme si pospíšit," štěkl na něj Letther, když ukončil své hlášení, a sám vyrazil do příkopu, kam Mike zapadl s autem.

Ten se v mžiku probral ze svých myšlenek, a rychle spěchal za ním.

 

Vůz tu stále stál v dezolátním stavu. Už z takové dálky bylo možné rozpoznat krev na zadních oknech. Něco však bylo jinak. Mike si nepamatoval na to, že by byly zadní dveře otevřené. Okamžitě přispěchal k autu, a ignoroval Lettherovy příkazy o tom, aby se držel zpátky.

"Mohli se přeci probrat! Třeba opravdu nejsou mrtví a teď jsou někde tady poblíž!"

Jakmile se však dostal na vyvýšenou stranu příkopu, znovu uviděl obě bezvládná těla. Gerry i Marie tu stále leželi, a jen Gerryho ruka se volně vykláněla z otevřených dveří.

"Okamžitě odstupte! Pryč!" křičel na něj Letther a zbraní mířil do vozu.

Mike se znovu zhroutil na zem. Tu jiskru naděje, která se v něm na chvíli rozhořela, najednou spláchl příval bezmoci. Spatřil totiž, v jakém stavu bylo Mariino tělo. Bylo jasné, že jim už nedokáží pomoct.

Letther lehce sklopil zbraň a prohlížel si interiér vozu. Obočí se mu při tom pohledu svraštilo a jen letmo pohlédl na Mika, který beznadějně složil hlavu do dlaní. Oba věděli, že těm už není pomoci.

"E885, mám tu 1088. Opakuji 1088," pronesl desátník znovu do vysílačky.

Mike se mezitím nechával požírat nejhlubším depresivním stavem svého života. Všechna jeho snaha přišla vniveč. Všichni, na kterých mu záleželo, které znal, jsou už teď nejspíš mrtví.

"Jsou mrtví jen kvůli mně!" vyčítal stále dokola sám sobě.

Desátníkovi zachrčela vysílačka, a vteřinu na to se prostorem rozezněl výstřel.

Mike vyděšeně zvedl hlavu a spatřil, jak se na zadní sklo vozu rozstříklo obrovské množství krve. Z Lettherovi zbraně vycházel slabý bílý kouř a ten ji znovu nabíjel pro další smrtící ránu. V Mikovi se rozhořel plamen nenávisti.

"Ty parchante!" zařval, zatímco vší silnou vyrazil přímo na desátníka, kterého povalil na zem dřív, než stihl zmáčknout spoušť.

S vypjetím všech sil jej dostal na záda, a s neskutečným vztekem a přívalem adrenalinu mu bušil pěstí přímo do obličeje. Z desátníkova nosu i úst tryskaly kapičky krve, ale Mike stále nepřestával. Vší silou se snažil z Letthera vymlátit duši za to, co udělal. Tomu se však podařilo ve správnou chvíli využít situace, a prohodit si tak role s útočníkem. Místo rány pěstí však Mikovi přistála na obličeji pažba střelné zbraně, a toho tak v mžiku obklopilo všudypřítomné ticho a prázdno.

 

Mika probralo hlasité burácení motoru a řinčení pásů obrněného vozidla. Ležel na podlaze a matně rozpoznával tvary kolem sebe. Vše kolem něj bylo zbarvené do vojenské zeleně a přímo nad ním se sklápělo několik po zuby ozbrojených vojáků. Obličej jednoho z nich však dokonale poznával. Letther na něj vrhal nenávistný pohled a u nosu si držel kapesník nasáklý krví, která mu z něj stále tekla. Mikovi opět začínal proudit vztek v žilách. Zároveň si však uvědomoval, že by mu měl spíš děkovat za záchranu života. Zcela jistě ho totiž dostal do konvoje, místo toho, aby ho nechal napospas ležet v trávě u vozu, kde nechali Gerryho s Marií.

Jakmile jeden z vojáků zpozoroval, že je opět při smyslech, pomohl mu se posadit a začal jej od hlavy až k patě kontrolovat.

"Kam to jedeme?" zeptal se Mike, a neustále přitom hleděl na Letthera, ačkoliv mu druhý z vojáků svítil malou baterkou přímo o očí.

 

Rozhodli jste, že konvoj jede:

A) Daleko mimo civilizaci

B) Do vojenského tábora

 

V. část

10.02.19

 

Mikovi nikdo neodpovídal. Všichni mlčky seděli a vrhali na sebe podivné pohledy značící, že nikomu z nich se o tom nechce začínat mluvit. Jediný Letther si stále neupíral nenávistný pohled, kterým Mika probodával.

"Tak kam? Co se to tady děje?" optal se znovu trochu důrazněji.

Stále však panovalo naprosté ticho. Někteří z vojáků sklopili zrak k zemi a na tváři se jim rozprostřel smutek. Tiše dumali nad něčím, co záměrně před Mikem skrývali a jen letmo o něj někdo z nich zavadil pohledem.

"Je konec," ozval se najednou Letther a zvedl se ze svého místa.

"Ty na mě vůbec nemluv, parchante. S tebou se nemíním bavit," štěkl k němu Mike, jemuž se znovu začala vařit krev v žilách.

Před očima se mu znovu promítala scenérie, kde Letther chladnokrevně zastřelil těhotnou Marii, a chystal se zasadit smrtící ránu i jeho příteli Gerrymu.

"Uklidněte se," pronesl tiše voják, jenž stále důkladně kontroloval Mikovo tělo a ubezpečoval se, že není na žádném místě zraněn.

"Všechno je pryč. Skoro všechny jsme tam museli nechat," pokračoval jeden z mladších, který klopil zrak k zemi a snažil se tak zakrýt slzy, které se mu hnaly do očí.

"O čem to mluvíte? Co je pryč? Co se to děje? Kam to jedeme?"

"Svět, ty hlupáku," ujal se Letther znovu slova, "Téměř všichni, kteří byli ve městě, jsou mrtví. Máš štěstí, že tě vůbec bereme s sebou."

V Mikovi se opět začaly míchat prapodivné pocity. Měl stále nutkání Lettherovi jednu vrazit, zároveň mu však celé tělo při jeho slovech ztuhlo.

"Co se to děje?" zašeptal, jak se mu pomalu svíralo hrdlo při myšlenkách na to, že vše, co a koho kdy znal, je pryč.

"Přišlo to rychle. Museli jsme jednat. Nedalo se to jinak řešit."

"Co řešit?"

"Nákazu."

"Jakou nákazu?" Mike se celý rozklepal.

Co za věc může způsobit takovou hrůzu? Jak může mezi lidmi kolovat nákaza, kvůli které musí lehnout popelem celé město, aniž by o ní někdo věděl? Utajili to snad schválně?

"Je to prý nějaký virus. Začalo to na západě, pár dní zpátky. Podle toho, co víme, tak za to může nějaké očkování, které podali malým dětem a těhotným ženám."

Letther lehce sklopil hlavu a upřeně se díval na Mika. Z jeho pohledu pochopil, že po něm chce, aby pochopil, proč udělal to, co udělal. Marie přeci těhotná byla. Pokud je pravda to, co říká, nejspíš moc na vybranou neměl.

"Nebylo jich mnoho, ale nestihlo se to včas podchytit. Během několika málo hodin jsme dostali zprávy snad o desítkách tisíc podivných případů nekontrolovatelné agrese, zranění civilistů a nespočtu útoků, které se rychle nesly dál. Než vůbec úřady zjistili, že se to nese dál, polovina státu se zmítala v chaosu. Už jsme nemohli nic jiného dělat."

Na Lettherovi bylo znát, jak ho jeho vlastní slova zasáhla. Těžce odříkával průběh celého tohoto zmatku, a stejně jako Mikovi, i jemu se svíralo hrdlo při vzpomínkách na tu hrůzu. Podle jeho slov totiž nebylo moc možností, jak situaci řešit. Jejich vedení navíc vydalo jasné rozkazy, podle kterých měli všechny nakažené buď udržet mimo dosah civilistů nebo zlikvidovat.

"Jak se to šíří? Jsme taky nakažení?" ptal se opatrně Mike, který se nyní opíral o zadní dveře obrněného vozu a bez špetky naděje čekal na pozitivnější zprávy.

"údajně ne, ale takových prý není moc. Máme stále kontakt s centrálou a podle posledních informací se počet nakažených rapidně zvyšuje. Očkování kolovalo v oběhu už několik let, a teď ukázalo svou pravou tvář. Takto nemocných každou vteřinou přibývá, jak se v nich probouzí, a navíc se údajně může nemoc přenášet. Jakmile se virus nebo co to vlastně je, dostane do krevního oběhu, je to u některých otázka pár minut, než se účinky projeví. Jsou ale i případy, kdy s tím infikovaný bojuje i několik dní. Právě proto jsem se tě ptal, jestli tě ten doktor nekousnul nebo se ti někam nedostala jeho krev."

Mikovi se střídaly před očima hrůzostrašné zážitky poslední noci. Znovu viděl doktorovu roztrženou tvář. Sprchu krve, která kolem něj prolétla, když mu Letther kulkou prostřelil hlavu. Vzpomínal na to, jak se snažil udržet jeho hlavu, co nejdál od těla. Jak mu zarýval prsty hluboko do tváří, zatímco doktor nepřestával nenasytně cvakat zuby. Mike se podíval na své ruce stále pokryté směskou bláta a krve, která patřila právě onomu doktorovi a Lettherovi. S očima plnýma nastupujícího šílenství a nejistoty pohlédl na všechny Letthera, který si okamžitě začal připravovat zbraně u pasu a svraštěl nejistě obočí.

 

Rozhodli jste, že Mike:

A) Je nakažený

B) Není nakažený

 

VI. část

17.02.19

 

Dost dlouhou chvíli si všichni mezi sebou vyměňovali podezíravé pohledy. Většina z přítomných se soustředila na Letthera, kterého obviňovali z toho, že k nim přivedl někoho, kdo by je mohl ohrozit. Nejmladší z nich se však ustaraným a lehce vystrašeným pohledem díval na Mika. Z jeho očí se dalo vyčíst, že ho lituje. Soucítil s jeho pocity strachu a nejistoty, jakoby snad on sám byl v podobné situaci, a zároveň si nedokázal představit moment, kdy by se ho museli okamžitě zbavit. Vzali ho přeci s sebou, postarali se o to, aby přežil. Nemohou ho tu najednou jen tak nechat na pospas osudu. Navíc, co kdyby se mýlili. Co když by jejich rozhodnutí bylo unáhlené, a Mikovi v žilách virus nekoloval. Co by se z nich pak stalo?

"Dost desátníku!" chytil Letthera za ruku přiloženou na zbrani jeden z těch, který před chvílí Mika ošetřoval, "Není nakažený, vím to."

Mike se stále vyděšeně díval na své ruce. Jak si mohl být jistý? Zastavil snad Letthera jen kvůli tomu, aby mezi přítomnými nevyvolal paniku?

"Jak to víte? Co když se to do mě nějak dostalo? Co když za chvíli budu jeden z nich?!" ujal se Mike slova a natahoval k nim zakrvácené ruce.

"Pak by tu byla jediná možnost," odvětil mu Letther, a přitisknul prsty ještě pevněji ke spoušti své zbraně.

"Dost! Dost, desátníku! Říkám, že nakažený není! Už bychom to viděli."

Ve vozidle znovu zavládlo hrobové ticho. Všichni čekali na to, jak Letther zareaguje. Mike nechápavě třeštil oči, a čekal na jakoukoliv odpověď. Atmosféra se dala doslova krájet. Lettherovi cukal koutek úst a ukazováček mu poskakoval po chladné spoušti sem a tam.

"Podívej se!" pronesl znovu zdravotník, chytil Mika za nataženou ruku, aby jej dostal na nohy a v silném sevření jí držel Lettherovi přímo před obličejem, "Nezčernala! Kdyby byl nakažený, už bych to dávno věděl!"

Mikovi zběsile bušilo srdce. Jsou tyhle všechny argumenty dost silné na to, aby Letthera přesvědčily o tom, že se pro všechny ostatní nestane Mike hrozbou?

Desátník se ještě chvíli tvářil dost přísně. Zdálo se, že nechybí málo k tomu, aby rychle vytasil zbraň a prohnal Mikovi kulku hlavou. Dost možná se v něm prala nenávist z předchozí rvačky. Pak se ale uklidnil. Sundal ruku z koženého pouzdra, lehce pokynul hlavou na znamení souhlasu, a sedl si zpět na své místo. Bylo cítit, jak se všem ulevilo. Všem kromě Mika. Ten nadále stál s rukama nataženýma do prostoru a pohledem prosil o vysvětlení.

"Sedněte si. Podíváme se na to," pokynul mu zdravotník a ukázal na jedno volné místo u zadních plechových dveří.

"Díky. Za všechno," špitl mu na oplátku Mike a sklopil hlavu k zemi.

"To je v pořádku. Nedělal bych to, kdybych si tím nebyl jistý. Věřte mi, že pokud by to bylo naopak, nebránil bych mu v cestě. Nemůžeme totiž takhle riskovat."

"To chápu." Mike zněl poněkud zklamaně.

Bylo mu jasné, že se s nikým tady nezná, ale částečně bláhově doufal v to, že jej zdravotník bránil i z jiného důvodu. Podle jejich vyprávění totiž moc lidí na světě asi nezůstalo, a tak doufal, že za něj bojoval už jen kvůli naději na záchranu alespoň jednoho z nich. Zdravotník mu začal důkladně prohlížet ruce. Kontroloval každičký milimetr prstů, záhyb, oděrku a kapku zaschlé krve.

"Jste si stále jistý, že jsem v pořádku?" optal se opatrně a polohlasně Mike.

"Naasim. Jmenuju se Naasim," odvětil mu zdravotník, zatímco se nad jeho otázkou lehce pousmál.

Mikovi však do smíchu vůbec nebylo. Nejenže si stále nedokázal uvědomit, proč jej vzali s sebou, ale nejvíc mu drásala mysl odpověď na tuto jeho otázku.

"Jak, Naasime?"

"Vidíte tuhle ránu?" pokračoval Naasim, "Kdyby byla jen o něco málo větší a hlubší, rána by kolem začala černat. Pokaždé, co se někomu jakýmkoliv způsobem dostala nakažená krev do oběhu, infikované místo zčernalo. Takhle poznáme, že pro takové lidi už nemáme co udělat."

Mike si oddechl. Měl sice prsty pokryté krví, ale opravdu se na nich nikde nenacházela žádná černá místa značící infekci.

"Kam to jedeme?" optal se opatrně, a koutkem oka sledoval ostatní, zdali neposlouchají jejich tichý rozhovor.

"Máme pod kontrolou jedno místo. Držíme v něm několik stovek přeživších, které se nám podařilo zachránit. Dostatek zásob, energie, teplo a voda. Lepší místo teď asi stěží najdete." Naasim se znovu do široka usmál a poklepal Mikovi na rameno.

 

 

Uběhly hodiny a konvoj musel ujet nespočet kilometrů od města. Sem tam byly i přes těžké obrněné stěny slyšet výbuchy a rány, avšak všichni uvnitř zůstávali naprosto klidní. Snad jen na Mikovi a nejmladším z vojáků byla stále znát obrovská nervozita. Najednou konvoj zastavil, a kdosi zepředu zabušil na plechovou stěnu. Museli už asi dorazit na místo. Všichni se sehraně připravili, zbraně si přiložili k tělu a v zástupu se připravili k výstupu. Mike jen tiše sledoval jejich kamenné výrazy.

"Co se děje?"

 

Rozhodli jste, že vojenský tábor:

A) Zůstane bez újmy

B) Je pod útokem

 

VII. část

24.02.19

 

Nikdo ani nedutal. Absolutní ticho doprovázely tlumené výstřely a rány, které se ozývaly až nápadně blízko. Mike viděl, jak se všem na čele objevují kapky potu a nervózně se jim třesou ruce.

"Co se děje?" zeptal se znovu a chytil přitom nejmladšího z vojáků za ruku.

"Něco je hodně špatně." V jeho hlase byla znát obrovská nejistota a strach.

Mike sice netušil, kde vůbec byly, ale to co na ně čeká venku, nebude zcela jistě nic příjemného.

Ocelová vrata hlasitě zaskřípala a s hlasitým zaduněním se zabořila do venkovního bláta. Jeden po druhém vyskákali vojáci přímo do zuřícího boje, jehož zvuky se nyní donesly i do vnitřku obrněného vozu. Mike zůstával sedět jako přibitý. S každým dalším výstřelem, výkřikem a výbuchem se nehty zarýval hluboko do lavice a netušil, co má dělat. Z jeho místa ho nezvedlo ani to, když uslyšel bouchnutí předních dveří kabiny, ze kterých vyběhl do litého boje i sám řidič. Salva kulek, kterou však vypustil, netrvala dlouho. Během pár vteřin se okolím nesl jeho křik plný bolesti a prapodivné chrčivé zvuky. Mikovi byly až příliš povědomé. Natolik, že právě ony jej donutily se zvednout. Popadl malou mačetu připevněnou ke stěně vozu, a čekal na to, co přijde. Srdce mu zběsile bušilo, a celé tělo se připravovalo na nejhorší. Podle venkovních zvuků se k němu blížil nejméně tucet takových, jako byl ten, kterému málem podlehl u nemocnice. Proti takovému počtu nemá nejmenší šanci. Dost možná se mu podaří jednoho nebo dva mačetou odrazit, avšak pokud se dostanou dovnitř, nemá nejmenší šanci se odtud dostat živý.

Jejich chraplavé skřeky byly slyšet čím dál tím blíž. Mike se připravoval k boji. V hlavě si promýšlel postup, jakým se jich zbaví, byť neměl nejmenší tušení, co ho vlastně čeká. Najednou se zpoza rohu vynořila ruka, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Znetvořená hnijící mrtvola se pomalu společně s dalšími, začaly hrnout po ocelových dveřích přímo na Mika. Zdálo se, že čím víc jich ho vidělo, tím víc jich přicházelo. Mike proto nečekal ani vteřinu a nemotorně ťal mačetou přímo proti jednomu z nich. Ta projela hnijícím masem, jako nůž máslem, a oddělila umrlci hlavu od zbytku těla. I po takém zásahu však stále cvakala zuby, a snažila se jakkoliv dostat k Mikovi. Ten však pohotově znovu sekl po dalším z útočníků, kterých už nyní musely být desítky. Vůz byl tak ze všech stran obklopený nemrtvou armádou, a Mike uprostřed toho všeho ze všech sil bojoval o život.

 

Ubývalo místa. Teď, už dozajista mrtvá těla, se válela všude po podlaze a vršila se na sebe. Stále však přicházeli další a další, a Mikovi docházely síly. Jen stěží vytahoval mačetu z páchnoucích lebek a vnitřností, které se mu podařilo zasáhnout. Pomalu přestával doufat v to, že by tohle mohlo mít nějaký dobrý konec. Dokonce i venkovní palba pomalu slábla. Už jich tam nemohlo zbýt mnoho. Mike se však nechtěl vzdát. Znovu a znovu máchal kolem sebe, aby se zbavil alespoň co největšího počtu z nich, a doufal v to, že se jednou přes ta těla už prostě nedostanou. Pro něj by to sice znamenalo uvěznění v plechové rakvi, ale lepší než zemřít takovou smrtí, která se na něj do nekonečna valila. Vší silou tak opět máchl proti útočníkovi, kterému ostří projelo hluboko skrz klíční kost do hrudníku, kde se zastavilo o páteř. Za hlasitého kvílení oběti jeho útoku, se však nyní Mike musel vší silou bránit tomu, aby se její ústa lačnící po krvi nedostala až moc blízko. Byl už vyčerpaný. Jeho protiútok tak skončil dřív, než začal. Jeho jediná zbraň zůstala zaseknutá mezi kostmi a Mikovi nezbývalo nic jiného, než se přimáčknout na zeď oddělující kabinu vozidla od prostoru, kde probíhal jeho boj o holý život. Stejně jako u nemocnice, i nyní se snažil držet protivníka od těla tím, že mu zarýval ruce hluboko do masa a za žebra jej tlačil zpátky mezi ostatní, kteří se všemožně povalovali kolem. Koutkem oka zahlédl pětici granátů visící na stěně. Hbitě po jednom z& nich sáhl a s prstem připraveným na pojistce se rozhodoval o tom, jestli ji vytáhnout.

 

Moc času mu nezbývalo. Znamenalo to zcela jistou smrt, ale zároveň by se zbavil i jich. Byl připravený zemřít. Přesně v moment, kdy už se chystal pojistku vytáhnout, se však venku znovu rozezněly výstřely. To odlákalo většinu mrtvol ven, což poskytlo Mikovi prostor, aby odstrčil nejbližšího útočníka stranou, uvolnil svou mačetu a pomalu se probil ven. S nadějí a nově nabitou silou se prosekával ven, kde zůstávala už jen hrstka nemrtvých, kteří zároveň padali pod palbou ještě menší hrstky přeživších vojáků. Mike při pohledu na ně ztratil veškerou naději, a vyčerpaně padl na kolena. Všichni byli od hlavy až k patě pokrytí krví, a pár z nich mělo potrhané uniformy. Horší však byl jejich počet.